Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., právně zastoupeného Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. června 2022, č. j. 70 Co 86/2022-560, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelem napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě odvolání stěžovatele v řízení o úpravě poměrů nezletilé dcery stěžovatele, konkrétně o úpravě styku nezletilé se stěžovatelem a úpravě výše výživného. Ve věci rozhodoval v prvním stupni Okresní soud v Olomouci na základě návrhů stěžovatele i matky nezletilé. Rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 0 P 75/2012-502, zvýšil okresní soud výživné stanovené stěžovateli ve prospěch jeho nezletilé dcery (výrok I.), rozhodl o dlužném výživném (výrok II.), upravil styk nezletilé se stěžovatelem (výrok III.), zamítl návrh stěžovatele na střídavou péči o nezletilou (výrok IV.) a konečně rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). V otázce zvýšení výživného okresní soud vycházel ze změny poměrů jak na straně nezletilé, tak na straně rodičů. V otázce styku nezletilé se stěžovatelem dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatelem navrhovaná střídavá péče by nebyla v nejlepším zájmu nezletilé. Okresní soud přitom vedle dalších důkazů vycházel zejména z výpovědí stěžovatele, matky nezletilé i samotné nezletilé, kterou učinila před kolizním opatrovníkem. Nezletilá v průběhu řízení opakovaně uvedla, že si přeje styk s otcem zúžit, nikoliv rozšířit, střídavou péči zásadně odmítla. Okresní soud dále zdůraznil, že se stěžovatel odmítl podrobit soudem nařízené mediaci, respektive odmítl udělit souhlas s pohovorem nezletilé a její účastí na jednání v mediačním centru. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel bránil odvoláním.
3. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem 29. 6. 2022, č. j. 70 Co 86/2022-560, rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výživném a zamítnutí střídavé péče (výrok I.), změnil však rozsudek prvního stupně ve výroku o styku nezletilé se stěžovatelem (výrok II.). Krajský soud zjednodušeně řečeno rozšířil běžný styk nezletilé se stěžovatelem tak, že bude nezletilá u stěžovatele trávit jeden celý víkend od pátku po skončení školní výuky do pondělí ráno, a to jednou za dva týdny. Rovněž krajský soud rozšířil styk nezletilé se stěžovatelem v průběhu letních prázdnin. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil shodně jako okresní soud zejména nejlepším zájmem nezletilé a jí samotnou vyjádřeným přáním žít ve výlučné péči matky. Krajský soud v průběhu řízení přistoupil také k výslechu nezletilé při jednání, ve kterém nezletilá zopakovala svá již dříve vyslovená přání, tj. zůstat ve výlučné péči matky a zúžit dříve určený styk s otcem (stěžovatelem). Krajský soud však dospěl k závěru, že rozsah běžného styku byl okresním soudem určen příliš restriktivně, na úkor práva stěžovatele pečovat o svou dceru v zásadě stejnou měrou jako matka nezletilé. Proto krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že běžný styk rozšířil, jak je popsáno výše.
4. Stěžovatel má za to, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Současně namítá porušení čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny, jakož i čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Jádrem argumentace stěžovatele je tvrzení, že krajský soud dostatečně nevzal v potaz nejlepší zájem dítěte a vycházel zejména z přání vysloveného nezletilou, které je však podle mínění stěžovatele výrazně ovlivněno manipulací ze strany matky nezletilé a jejího současného manžela. Stěžovatel má za to, že krajský soud opomenul zájem na zachování vztahů mezi nezletilou a stěžovatelem, jakož i nezletilou a jejími polorodými sourozenci ze strany otce. Zdůrazňuje, že podle judikatury Ústavního soudu je právem obou rodičů podílet se v zásadě stejnou měrou na péči o dítě. S tím koresponduje právo dítěte na péči obou rodičů. Odchýlení od tohoto principu musí být dostatečně silně odůvodněno, přičemž konkrétní skutečnosti vedoucí k takovému závěru musí být v řízení prokázány. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje také ve skutečnosti, že obecné soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy. V souvislosti s touto námitkou se rovněž odvolává i na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k tzv. opomenutým důkazům. Stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodoval převážně na podkladě vyjádření nezletilé a její matky, aniž by tato tvrzení podepřel dalšími objektivními důkazy. Stěžovatel dále považuje za nesprávné a nezákonné hodnocení skutečnosti, že se odmítl podrobit nařízené mediaci. Uvádí, že k tomu uvedl své důvody, přičemž nedal souhlas pouze s pohovorem nezletilé, nikoliv s mediací jako takovou.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně stanovení rozsahu péče o jeho nezletilou dceru a určení výše výživného. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů.
Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí krajského soudu. Řízení o ústavní stížnosti však již není pokračováním opatrovnického řízení a nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného.
Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že neobsahuje žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry krajský soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce. V otázce stanovení rozsahu styku nezletilé se stěžovatelem krajský soud vycházel především z názoru nezletilé. Nutno vyzdvihnout, že krajský soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu přistoupil k vlastnímu účastnickému výslechu nezletilé, nespoléhal se tedy pouze na vyjádření nezletilé učiněné před kolizním opatrovníkem. Vzhledem k věku nezletilé je třeba považovat jí vyslovené přání za zásadní vodítko. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozšířil styk nezletilé se stěžovatelem tak, aby nebyl (i přes přání nezletilé) příliš restriktivní a umožňoval rozvíjení vztahu nezletilé s otcem. V provedeném dokazování nevyšlo najevo, že by výpověď nezletilé byla nějakým způsobem ovlivňována ze strany matky či jejího manžela. Vzhledem k věku nezletilé (necelých třináct let) a ke skutečnosti, že vyrůstá celý život převážně v péči matky, je pochopitelné, že si přeje v domácnosti matky trávit více času. Krajským soudem nastavený styk však umožňuje stěžovateli jako otci usilovat o zkvalitňování vztahu s nezletilou. Výši výživného pak obecné soudy stanovily podle skutečných majetkových poměrů stěžovatele a jeho životní úrovně. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v daném případě nejedná.
10. K námitce stěžovatele spočívající v tom, že obecné soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení a které mohou být dokonce i výrazem zdržovací procesní taktiky [srov. např. nález ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (N 119/77 SbNU 739)]. Z rozhodnutí krajského soudu je přitom patrné, z jakých důkazů vycházel, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy umožnily krajskému soudu učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech. Krajský soud navíc dokazování doplnil, a to zejména o účastnický výslech nezletilé. Krajský soud přitom uvedl, že další stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl z důvodu nadbytečnosti, neboť nemohly přispět k dalšímu objasnění věci, a z důvodu hospodárnosti řízení.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu