Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké Náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 27 Co 85/2024-2893 ze dne 11. 9. 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a M. M. a nezl. M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 19 P 54/2012-1275 ze dne 5. 11. 2021 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 284/2021-1539 ze dne 23. 2. 2022 byl pro styk mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem stanoven navykací režim.
2. Stěžovatel následně opakovaně navrhoval výkon rozhodnutí, kterým byly upraveny rozsah a forma kontaktu s nezletilým. Usnesením č. j. 19 P 54/2012-2737 ze dne 25. 1. 2024 okresní soud zastavil výkon rozhodnutí nařízený ve formě navykacího režimu (výrok I.). Dále vedlejší účastnici nařídil nahradit náklady řízení ve výši 5 100 Kč České republice (výrok II.) a uložil jí pokutu 50 000 Kč z důvodu neplnění povinností plynoucích z předchozích rozsudků okresního soudu a krajského soudu (výrok III.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Usnesením napadeným ústavní stížností krajský soud podle § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnil výroky II. a III. usnesení okresního soudu ze dne 25. 1. 2025. Stanovil, že náklady řízení České republiky ponesou z poloviny vedlejší účastnice i stěžovatel (každý uhradí 2 550 Kč). Dále zamítl návrhy stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí učiněné jeho podáními od 19. 5. 2021 do doby vydání napadeného usnesení. Závěrem rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení před soudy obou stupňů.
4. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím krajský soud porušil jeho základní práva, jakož i právní principy zaručené čl. 90 Ústavy a čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel má za to, že zachování dosavadního výchovného prostředí nezletilého bez toho, aby na nezletilého mohl jakkoliv výchovně působit, představuje vážné ohrožení pro osobnostní a emoční vývoj nezletilého. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu, z nichž plyne, že rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou; pokud soud svěří dítě do péče jednoho z rodičů, pak by mělo být dítěti umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byla tato zásada co nejvíce naplněna. Rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele zcela v rozporu s dosavadním skutkovým stavem, kdy matka vždy záměrně navykacímu režimu bránila. Uvádí, že matka nezletilého nedbá na to, aby měl nezletilý dobrý prospěch, neposílala nezletilého delší dobu do školy a nezajistila mu řádnou psychologickou péči, čímž si měla zajistit dostatek času k tomu, aby nezletilého naprosto odcizila od otce a jeho rodiny.
6. K otázce zájmu dítěte se odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010, ve kterém Ústavní soud uvedl, že zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý rodič je dobrým rodičem. Odkazuje i na § 889 občanského zákoníku a dovozuje, že v napadeném usnesení krajského soudu jsou vynechány veškeré důkazy prezentované v soudním spisu, které přímo prokazují, že je to matka, která nezletilého od otce odcizila. Uvádí, že se krajský soud zastává matky jeho syna, aniž by provedl odpovídající dokazování. Stěžovatel označuje napadené rozhodnutí krajského soudu za nesprávné, nespravedlivé, nezakládající se na provedených důkazech a zjištěném skutkovém stavu.
7. Podáními ze dne 18. 12. 2024 a 27. 1. 2025 stěžovatel doplnil ústavní stížnost o stanovisko veřejného ochránce práv (týkající se postupu soudů v opatrovnickém řízení, průtahů v řízení a námitce podjatosti soudkyně okresního soudu) a stanoviska organizace Amalthea, která dne 16. 1. 2025 požádala krajský soud o zpětvzetí své zprávy ze dne 15. 7. 2024.
8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak opatrovnický soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. 12. 2019).
10. V posuzované věci krajský soud uvedl, že se stěžovatel opakovaně domáhal výkonu rozhodnutí (uložení pokuty matce nezletilého) ve věci styku s nezletilým. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013).
12. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. V odůvodnění odkázal na § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, na jehož základě může soud uložit pokutu tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte. Zároveň však odkázal na nálezy sp. zn. III. ÚS 3462/14
ze dne 13. 10. 2015 a
sp. zn. II. ÚS 3573/18
ze dne 19. 3. 2019 s tím, že pokud je absence kontaktu mezi dítětem a oprávněným rodičem zapříčiněna postojem dítěte a současně není bez pochybností prokázáno, že je dítě negativně ovlivňováno druhým pečujícím rodičem, nelze podmínky pro uložení pokuty považovat za naplněné. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil, když měl za to, že okresní soud své rozhodnutí odůvodnil jen paušálně a plytce a při aplikaci § 502 zákona o zvláštních řízeních nepřihlédl k výše uvedené judikatuře Ústavního soudu (odst. 30 napadeného usnesení).
Krajský soud sám provedl další dokazování a s ohledem na skutečnost, že se věc týká nezletilého, upřednostnil vlastní rozhodnutí ve věci. Dospěl k závěru, že před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že nezletilý svůj odmítavý názor na styk se stěžovatelem (otcem) nezměnil. Opakovaně, zejména prostřednictvím opatrovníka, vyjádřil přání organizovat si kontakty s otcem a babičkou sám, bez soudních rozhodnutí, hrozby jejich výkonu a odnětí z péče matky. V této souvislosti zdůraznil, že přání nezletilého je dlouhodobé.
Krajský soud dále konstatoval, že nezletilý opakovaně popsal své výhrady proti jednání stěžovatele (otce) a uvedl, že pokud otec své jednání nezmění, nezmění svůj přístup k vynucovaným kontaktům (odst. 32 odůvodnění napadeného usnesení). Krajský soud k výhradám nezletilého dodal, že to, že stěžovatel prostřednictvím své zmocněnkyně uvedl, že již nežádá odnětí nezletilého z péče matky, jeho umístění do ústavu a nezveřejňuje jeho osobní informace na sociálních sítích, automaticky neznamená, že nezletilý obratem změní svůj názor na styk se stěžovatelem.
K přístupu matky nezletilého uvedl, že nepochybuje o tom, že přispěla v počátečních fázích řízení obdobnou měrou jako stěžovatel odcizení nezletilého od stěžovatele. Zároveň však dodal, že v celém dosavadním průběhu řízení nebylo prokázáno, že by její jednání či přístup nezletilého k otci byl výsledkem ovlivňování z její strany (odst. 34 napadeného usnesení). Uzavřel, že ukládání pokut matce nezletilého by na postoj nezletilého působilo kontraproduktivně a stěžovatelův návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v uvedeném období zamítl.
13. Stěžovatelova argumentace primárně spočívá na tom, že se se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil. Této své povinnosti krajský soud podle názoru Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostál.
14. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené stěžovatelovu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu