Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., právně zastoupeného Mgr. Martinou Tetzeliovou, advokátkou se sídlem Houškova 30, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 8. 2007 sp. zn. 3 PP 192/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 8 měsíců a žádost o podmínečné propuštění odůvodnil zdravotními důvody. Okresní soud po zhodnocení všech relevantních skutečností však dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal naplnění jedné z podmínek podmínečného propuštění, a to prognózy vedení řádného života. Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 50 To 480/2007, zamítl jako opožděně podanou.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost není přípustná.
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva. Podle ust. § 75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatuje, že za takový opravný prostředek lze považovat pouze ten, který byl podán řádně, tedy o němž bylo meritorně rozhodnuto, nikoliv ten, který byl odmítnut či zamítnut pro formální vady.
V daném případě stěžovatel podal proti usnesení soudu I. stupně stížnost, která byla stížnostním soudem zamítnuta z důvodu opožděného podání, neboť zákonná lhůta stěžovateli marně uplynula dnem 13. 8. 2007, a stížnost byla podána až dne 22. 8. 2007.Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že stěžovatel ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, a proto je nutné na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou. V případě stěžovatele by byla přípustná pouze ústavní stížnost směřující proti usnesení krajského soudu, pokud by obsahovala námitky, kterými by stěžovatel polemizoval s posouzením stížnosti jako opožděné.
Proti usnesení krajského soudu však stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí, ústavní stížnost směřuje výhradně proti usnesení soudu I. stupně, a Ústavní soud ji proto z výše uvedených důvodů odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2008
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj