Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou se sídlem Revoluční 767/25, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021 č. j. 91 Co 330/2021-1082, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2021 č. j. 91 Co 330/2021-1066 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 8. 2021 č. j. 61 Nc 2519/2019-1058, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny; čl. 1 odst. 2, čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); čl. 1, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy a čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě; a čl. 14, čl. 17, čl. 18 odst. 4, čl. 24 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by byl za matku nezletilé K. K. udělen souhlas k docházce do Základní školy X. V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 330/2021-1066 bylo rozhodnutí nalézacího soudu potvrzeno; usnesením č. j. 91 Co 330/2021-1082 byl zamítnut návrh stěžovatele na úpravu odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí mu brání v péči o děti, v kontaktu s nezletilou dcerou a v plnění rodičovské odpovědnosti v oblasti její školní docházky a volnočasových aktivit. Dále má stěžovatel za to, že napadená rozhodnutí o stěžovateli šíří nepravdivé informace a vedou k nenapravitelné devastaci jeho vztahu k nezletilým dětem. Stěžovatel dále upozorňuje na značnou délku a vady celého soudního řízení o úpravu péče o nezletilé a na blíže nespecifikované zvláštní zacházení se spisem.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy v řízení rozhodují na základě nepravdivých tvrzení matky a neexistujících důkazů. O výběru školy pro školní rok 2021/2022 nebylo dle stěžovatele nikdy rozhodnuto, obecné soudy odmítají rozhodnout o stěžovatelovu návrhu na zrušení předchozího předběžného opatření. K napadeným rozhodnutím stěžovatel uvádí, že nezletilé před únosem matkou žily v P. a navštěvovaly zde školská zařízení. Jestliže to byly právě obecné soudy, které legalizovaly matkou vynucené uspořádání vztahů, které znemožnilo realizaci střídavé péče, nelze v napadených rozhodnutí argumentovat navyklým režimem a stabilitou rodinných vztahů.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna.
Rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je nicméně doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé.
8. Zároveň se v nyní projednávané věci nejedná o konečnou úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, nýbrž o úpravu zatímní, a to formou předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně.
Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního proto nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16 ).
9. Ústavní soud má v posuzovaném případě za to, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nejsou projevem svévole obecných soudů. Nalézací soud zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření odůvodnil tím, že zatímní úprava poměrů není třeba, neboť o péči o nezletilé, jakož i ve věci souhlasu s docházkou nezletilé do základní školy bylo rozhodnuto nepravomocným rozsudkem a není v zájmu nezletilé, aby byla vystavena dalším změnám do doby nabytí právní moci rozsudku.
Nalézací soud provedl dokazování a stěžovatelovu stěžejní námitku týkající se ohrožení jeho vztahu s dcerami řádně vypořádal. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením nalézacího soudu, že od rozhodnutí, kterými byl nahrazen souhlas stěžovatele s docházkou do školského zařízení, nedošlo k žádné změně poměrů, přičemž stěžovatel ani žádnou konkrétní změnu okolností netvrdí. Ústavní soud shledává závěry obecných soudů udržitelnými, přičemž svévoli ani žádnou jinou vadu ústavněprávního rozměru v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu