Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Piklové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2023 č. j. 22 Co 74/2023-365, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného výroku soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 59/2020 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2022 č. j. 13 C 59/2020-280 ve spojení s usnesením ze dne 12. 6. 2023 č. j. 13 C 59/2020-344 zamítl žalobu, aby soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit Sergeji Veličkovi (dále jen "žalobce") částku 70 000 Kč (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů státu částku 9 018 Kč a 6 412 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelce k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 82 642 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
3. K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že se odvolací řízení o odvolání žalobce do výroku I zastavuje (výrok I), rozsudek okresního soudu se ve výroku III mění tak, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 49 185 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta; ve výroku II se ve spojení s usnesením potvrzuje (výrok II) a žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20 277 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta (výrok III).
Ústavní stížností napadený výrok II krajský soud odůvodnil tak, že pokud i nadále platí při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, že výše odměny advokáta má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem [§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť v této věci nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a nebo § 149 odst. 2 o. s.
ř., a ani okolnosti případu v této konkrétní věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), pak krajský soud určil pro účely náhrady nákladů řízení před okresním soudem odměnu advokáta stěžovatelky tzv. vlastní úvahou. V posuzované věci šlo o zaplacení finančního plnění, přitom advokát stěžovatelky v řízení před okresním soudem učinil celkem 15 úkonů právní služby.
Měl-li by si krajský soud pro svoji úvahu vypomoci advokátním tarifem, pak by mu na odměně advokáta stěžovatelky vyšla částka 52 650 Kč, což je svou výší částka, která však významně přesahuje částku, o které by bylo dříve možné uvažovat v případě aplikace zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Zcela jistě pak nebylo úmyslem Ústavního soudu s ohledem na jím uvedené důvody, aby zrušením tzv. přísudkové vyhlášky pro její neústavnost ve svém důsledku vystavil účastníky řízení zcela neúměrnému nárůstu jejich zatížení náklady soudního řízení.
S přihlédnutím k povaze dané věci a k náročnosti a rozsahu právního zastoupení, považoval krajský soud za přiměřenou odměnu částku 25 000 Kč.
4. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně zaručených práv zejména v tom, že krajský soud rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť nepřihlédl k předmětu sporu a jeho specifikům. Krajský soud nezohlednil, že podání žalobce byla zmatečná a obsáhlá a bylo tak nutné vynaložit na poskytnutí právních služeb nemalé náklady. Krajský soud nijak nezohlednil ani to, že náklady řízení byly způsobeny zcela výhradně jednáním žalobce, který uplatňoval nárok, na který od počátku zcela zřejmě neměl nárok. Stěžovatelka zcela legitimně očekávala, že jí budou náklady řízení kompenzovány alespoň ve výši určené podle advokátního tarifu, a rozhodnutí krajského soudu je též v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Je vhodné též zdůraznit, že ani náklady určené podle advokátního tarifu stěžovatelce nepokryjí skutečné náklady, které vynaložila v souvislosti s celým soudním řízením. Stěžovatelka skutečně neočekávala, že odměna určená podle advokátního tarifu (který nebyl novelizován již 17 let a hodnoty vněm určené neodpovídají současné ekonomické realitě a reálným nákladům právního zastoupení) jí bude ještě dále krácena. Nelze též zapomínat, že žalovanou částku neurčila stěžovatelka, ale žalobce. Stěžovatelka proto musela vynaložit náklady na ochranu svých práv. Krajský soud tedy fakticky snížil náhradu nákladů řízení o 33 457 Kč.
5. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a žalobci.
6. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
7. Žalobce se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).
8. Za této procesní situace nebyl důvod zasílat vyjádření krajského soudu stěžovatelce k případné replice, jelikož krajský soud jen odkázal na odůvodnění napadeného usnesení bez uvedení jakýchkoliv jiných argumentů.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
12. Předmětem sporu je (ne)přiznání náhrady nákladů řízení v bagatelní výši. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01 , ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 , ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12
(N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 , ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 , ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech krajského soudu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
13. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, při rozhodování o bagatelních částkách je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynější stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich mezí.
14. Nad rámec výše uvedeného nutno zdůraznit, že v obecné rovině nejsou soudy advokátním tarifem vázány. Pokud zvolí z více možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod tento jejich závěr zpochybňovat (usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2165/20 , bod 16, ve spojení s nálezem ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21 , bod 23 in fine). Odkazuje-li stěžovatelka na nález ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23 , nutno zdůraznit, že tento se týkal možnosti použití zrušené tzv. přísudkové vyhlášky v tam posuzované věci postupem podle § 136 o. s. ř. za situace, kdy část úkonů byla učiněna ještě před jejím zrušením, což je skutkově odlišná situace od věci nyní řešené.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu