Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky elitbau s. r. o., se sídlem Dřevařská 855/12, Brno 2, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, AK se sídlem Orlí 18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 507/2016-269, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že vedlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady škody odpovídající ušlému zisku z části ceny díla, které prováděla pro svého obchodního partnera. Krajský soud v Brně její žalobu zamítl. Právo stěžovatelky na náhradu škody se podle něj promlčelo a navíc neexistovala příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody. Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že závěr ohledně promlčení práva uplatněného žalobou je správný.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Vrchní soud v Olomouci se podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stejně jako soud prvního stupně měl nesprávně posoudit otázku promlčení nároku stěžovatelky na náhradu škody. Nejvyšší soud však dovolání odmítl. Stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Splnění tohoto předpokladu je přitom obligatorní náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka totiž neoznačila v dovolání žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit. Pouze namítala nesprávné právní posouzení věci v otázce promlčení práva na náhradu škody. Kvůli nevymezení toho, v čem spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že neměla povinnost v dovolání výslovně označit konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého vyplývá hmotněprávní posouzení věci, s nímž je rozhodnutí napadené dovoláním v rozporu. Taková povinnost nevyplývá ze žádného z ustanovení o. s. ř. Stěžovatelka přitom v dovolání dostatečně podrobně specifikovala právní otázku, kterou soudy nižších stupňů posoudily nesprávně. Nejvyšší soud mohl posoudit, zda je tato právní otázka v jeho rozhodovací praxi řešena jinak, či nikoliv.
Stěžovatelka vycházela ze zásady iura novit curia a předpokládala, že Nejvyšší soud zná detailně právo včetně jeho interpretace ve vlastní rozhodovací praxi. Stěžovatelce se proto jevilo jako nadbytečné poukazovat na právní argumentaci, kterou Nejvyšší soud sám zná. Rozhodovací praxe ve vztahu k dané právní otázce přitom existuje (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2507/2005 ze dne 23. 8. 2007). Nejvyšší soud příliš restriktivně vyložil zákonné náležitosti dovolání v neprospěch stěžovatelky.
Odmítnutím dovolání jí odepřel přístup k soudní ochraně.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není další "superrevizní" instancí v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat pouze v případě, že rozhodování obecných soudů trpí vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených práv.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z pohledu porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, nebo by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala. Postupem Nejvyššího soudu nebylo toto právo stěžovatelky vyloučeno ani omezeno.
8. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekávala přehodnocení závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání. Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem. Je proto věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (nejčastěji advokátem), není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel. Z právní úpravy dovolání vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost.
Prověření přípustnosti je přitom prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek. Ze stěžovatelčina dovolání, jakož i z obsahu její ústavní stížnosti lze dovodit jisté nepochopení této právní úpravy. Konkrétně jde o nedůsledné odlišení naznačených předpokladů přípustnosti dovolání (v jejím případě ve smyslu § 237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1). Uvedení předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání je přitom podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí každého dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 3801/15 ze dne 15. 3. 2016).
9. Stěžovatelka měla podle uvedených ustanovení o. s. ř. uvést, v čem konkrétně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na které jeho rozhodnutí závisí. Tuto podmínku nemůže z povahy věci splňovat podání, ve kterém není nijak dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozebrána. Stěžovatelka sice uvedla, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu se v řešení právní otázky hmotného práva odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Jak ovšem plyne z textu dovolání, které si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelka nijak nezmínila, s jakou konkrétní judikatorní praxí má být napadené řešení právní otázky v rozporu. Při úvaze o přípustnosti stěžovatelčina dovolání bylo na ní (resp. na jejím právním zástupci), aby po provedení rešerše příslušné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přesně identifikovala jeho judikaturu, kterou odvolací soud neměl respektovat. Není pravdou, jak stěžovatelka namítá, že by takovou povinnost podle o.
s. ř. vůbec neměla. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelčina práva na soudní ochranu.
10. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v o. s. ř. stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 2887/15 ze dne 11. 12. 2015 aj.)
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, protože jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu