Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2018, č. j. 23 Co 214/2018-066, a usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň - město, ze dne 18. 5. 2018, č. j. 134 EX 03903/18-058, za účasti Městského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň- město, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, jakož i principy ovládající demokratický právní stát.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným usnesením soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prošek zastavil jím vedenou exekuci (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků exekučního řízení - kde stěžovatel vystupoval jako povinný - nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to s odkazem na důvody zvláštního zřetele hodné podle ustanovení § 150 o. s. ř. (výrok II), když rozhodl, že ani jemu samému se náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele do výroku II usnesení soudního exekutora bylo toto usnesení v záhlaví citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze potvrzeno ve znění, že povinnému se náhrada nákladů nepřiznává (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, kdy by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však nyní napadená rozhodnutí nemají.
8. K věci samé Ústavní soud uvádí, že byť oprávněný skutečně zavinil, že exekuční řízení proti stěžovateli muselo být zastaveno, neboť rozhodnutí představující exekuční titul se doposud nestalo vykonatelným, oba ve věci rozhodující subjekty (tedy jak soudní exekutor, tak Městský soud v Praze) vysvětlily, v čem spatřují důvody zvláštního zřetele hodné, tedy proč stěžovateli, kterému byla původně rozhodnutím trestního soudu uložena povinnost nahradit oprávněnému škodu způsobenou mu stěžovatelem páchanou trestnou činností, ač následně byl oprávněný odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, náhradu nákladů exekučního řízení nepřiznaly.
9. Tento jejich závěr - tzn. že jsou v dané věci dány důvody zvláštního zřetele hodné - totiž podle přesvědčení Ústavního soudu není přímo zpochybněn ani eventuálním tvrzením stěžovatele, že opatrovník oprávněného (advokát, jenž byl oprávněnému ustanoven vzhledem k jeho zdravotnímu stavu), měl a mohl vědět, že rozhodnutí trestního soudu o vině a trestu stěžovatele již v daném rozsahu není vykonatelným právním titulem, respektive že vykonatelnost v daném rozsahu nemůže dovozovat z původně soudem vyznačené doložky vykonatelnosti. I přes tyto okolnosti totiž - jak bylo naznačeno - není relace mezi trestnou činností stěžovatele a poškozením oprávněného narušena ani tvrzenou chybou opatrovníka oprávněného a právě tato relace je způsobilá být i podle názoru Ústavního soudu důvodem hodným zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř.
10. Není tedy správný názor stěžovatele, že by použití moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. nebylo v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, dostatečně odůvodněno. Aplikace moderačního práva pak nemohla být pro stěžovatele překvapivá ve smyslu jím odkazované judikatury Ústavního soudu už jen proto, že se stěžovatel k důvodům zvláštního zřetele hodným a k jejich aplikaci v jeho věci kriticky vyjadřoval již v odvolání proti rozhodnutí exekutora a městský soud na jeho odvolací argumentaci řádně reagoval.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu