Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. D., zastoupeného JUDr. Lenkou Janečkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Purkyňova 43, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2009 ve věci sp. zn. 22 C 99/2008 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010 ve věci sp. zn. 53 Co 577/2009, takto: Návrh se odmítá.
Stěžovatel projednávaným návrhem brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, kterými mělo být porušeno jeho základní právo na legitimní očekávání ochrany majetku garantované v ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadenými usneseními obecných soudů byla stěžovateli jakožto ustanovenému advokátovi přiznána odměna ve výši 2.142,- Kč namísto jím vyúčtované odměny ve výši 1.121.132,- Kč, vypočítané dle rozhodných ustanovení advokátního tarifu.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto v dané věci nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda je návrh stěžovatele podán v zákonné šedesátidenní lhůtě, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.
Stěžovatel podal proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stanoví, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku."
Stěžovatel tedy může odvíjet lhůtu pro podání posuzované ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným usnesením od data doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu jen a pouze tehdy, bylo-li jeho dovolání odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Stěžovateli proto dobrodiní lhůty stanovené v ustanovení § 72 odst. 4 citovaného zákona nesvědčí, neboť z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že dovolací soud žádný prostor pro uvážení v projednávané věci neměl, neboť stěžovatelovo dovolání bylo objektivně nepřípustné (napadené rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé), což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje.
Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.
Ústavní stížnost směřující proti v záhlaví označeným rozhodnutím proto musel Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako stížnost podanou po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj