Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky, za kterou jedná Státní pozemkový úřad, zastoupený pověřeným zaměstnancem JUDr. Zorou Hedbábnou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2023 č. j. 28 Cdo 2591/2023-371, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2023 č. j. 21 Co 15/2021-332 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne se 4. října 2022 č. j. 5 C 9/2022-227, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných soudních rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 10. 2022 č. j. 5 C 9/2022-277 bylo zejména (ve výroku I.) rozhodnuto tak, že se nahrazuje projev vůle žalované stěžovatelky uzavřít s restituenty (vedlejšími účastníky řízení před Ústavním soudem) podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, specifikovaných ve výroku I. rozhodnutí. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2023 č.j. 21 Co 15/2021-332 uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 2. 10. 2023 č.j. 28 Cdo 2591/2023-371 odmítl i dovolání stěžovatelky v dané věci.
2. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že soudy se podle jejího názoru nezabývaly řádně otázkou její údajné liknavosti a svévole vůči každému z vedlejších účastníků a zcela prý pominuly, že pokud vedlejší účastník nemá zájem o náhradní pozemky a svůj nárok postoupí, pak ani není možné logicky liknavost a svévoli dovodit. Stejně tak prý soudy nevzaly v potaz judikaturu, která říká, že pokud stěžovatelka na žádost vedlejšího účastníka nárok přecenila a nesetrvávala na chybném ocenění nároku, nelze liknavost a svévoli rovněž dovodit. Obecné soudy se prý také nevypořádaly správně s otázkou charakteru jednoho nevydaného pozemku, přičemž tato otázka měla zásadní význam pro určení správné výše nároku. Žádný argument stěžovatelky ohledně ocenění tohoto pozemku nebyl vzat v úvahu a důkazy navržené stěžovatelkou k obhájení jejího názoru byly zamítnuty. Dále jeden z restituentů své nároky nepostoupil, naopak si nechal části některých nároků v průběhu let i darovat, účastnil se několika veřejných nabídek, ale jen "na oko", tj. nesoutěžil o pozemky v případě více zájemců. Jeho účast tak nebyla řádná z pohledu zákona o půdě, protože v případě více zájemců o pozemky nesoutěžil. Tento žalobce pak v období před tzv. druhou restitučních tečkou podal několik žalob a většina jeho nároků byla uspokojena převodem náhradních pozemků prostřednictvím rozhodnutí soudů. Z obsahu rozsudků je však zřejmé, že liknavost a svévole žalované stěžovatelky je dovozována z její historické liknavosti a svévole, nikoli dle individuálního jednání žalované vůči danému žalobci.
3. K ocenění nároků stěžovatelka poznamenala, že byly oceněny podle zákona o půdě před řadou let, tedy v době, kdy žádná judikatura ohledně oceňování zemědělských pozemků cenami pozemků stavebních vůbec neexistovala. Otázkou je, zda tato judikatura vychází z reálného základu, když cílem restitučního zákonodárství mělo být zmírnění některých majetkových křivd a zlepšení hospodaření se zemědělskou půdou. Na základě judikatury, která se začala vyvíjet po roce 2010 má být restituentům vráceno více, než jim bylo odebráno a oceňováním zemědělské půdy cenou stavebních pozemků dochází prý k disproporci mezi tím, co bylo odebráno a tím, co má být vráceno.
4. Stěžovatelka má výhrady i vůči judikatuře, která se týká oceňování nevydaných pozemků dle jejich administrativního členění k roku 1991. Na základě této judikatury bylo a je prý řadě restituentů také vydáváno více, než jim nebo jejich předchůdcům bylo odebráno. Nevydané pozemky v tomto řízení byly odňaté na základě zákona o pozemkové reformě v roce 1949. Ruzyně byla připojena administrativně k Praze v roce 1960. V době odnětí pozemků to byla vesnice mezi Prahou a Kladnem, kde by cena stavebního pozemku byla max. 20 Kč/m2. Pozemky však v době odnětí stavební nebyly a svému zemědělskému účelu sloužily dále i po jejich odnětí, což je zřejmé z leteckých snímků z roku 1953. Účelem jejich odnětí nebyla žádná plánovaná výstavba.
5. Dle názoru stěžovatelky dále nebyl stavební charakter jednoho z pozemků prokázán ani dle územně plánovací dokumentace z 30. let minulého století, když z plánu vyplývá, že se jedná o pozemek nezastavitelný, což je v plánu přímo uvedeno. Tuto skutečnost znalecký posudek protistrany zcela ignoroval, nijak se s ní nevypořádal a uvedl, že stavební charakter tohoto pozemku je zřejmý z toho, že pozemek byl určen k veřejným účelům. Dle názoru znalce tak každý pozemek, který nese označení k veřejným účelům, se automaticky stává pozemkem, kterým má stavební charakter. Stěžovatelka se s tímto názorem neztotožňuje a uvádí, že znalec ve svém posudku konstatoval, že pozemek byl určen k rozšíření kasáren, které se nacházely na vedlejším pozemku. To však je pouze tvrzení znalce, které vychází z jeho nepodložených domněnek. Pozemek byl v 60. a 70. letech minulého století zastavěn, ale nesouviselo to ani s plánem z 30. let minulého století, ani s titulem na základě, kterého došlo k odnětí pozemku. Stěžovatelka má za to, že zejména ohledně ocenění tohoto pozemku došlo k nepravdivě podanému znaleckému posudku znalcem, jehož cílem je, aby žalobcům byly přisouzeny náhradní pozemky v hodnotě, která značně převyšuje jejich restituční nárok na úkor majetku státu.
6. Za vadu znaleckého posudku považuje stěžovatelka i to, že jeho obsahem by neměly být žádné tabulky, které se vztahují k výši nároků jednotlivých restituentů. Znalec by měl ocenit nevydané pozemky ke dni jejich odnětí a nejlépe podle jednotlivých rozhodnutí, protože takto by byly oceněny postupně nároky z jednotlivých rozhodnutí, a je potom možné porovnávat porovnatelné. Každopádně aktuální výše neuspokojeného nároku je veličina pohyblivá. Znalecký posudek je zpracováván vždy k určitému datu, a proto by neměl výši restitučního nároku uvádět. Znalec nemá žádné oprávnění určovat výší restitučních nároků, protože k tomu nemá ani dostatek podkladů. Má pouze oceňovat nevydané pozemky.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Žádné zásadní pochybení, které by zasahovalo do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku k podstatě věci - zejména pokud jde o polemiku stěžovatelky se znaleckým posudkem - konstatoval, že posudkem a výslechem znalkyně zjistil hodnotu původních pozemků vedených v pozemkových knihách, všech v katastrálním území Ruzyně. Ocenění původních nevydaných pozemků znalkyně provedla dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., na které odkazuje zákon o půdě. Pro posouzení povahy odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, tj. ke dni 8. 6. 1949, přitom vycházela především z Návrhu přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro území Praha XVIII (Liboc) a Ruzyně s přilehlými částmi území Praha XIX (Vokovice a Veleslavín). Stavební či nestavební charakter pozemků dle územně plánovací dokumentace zohlednila při jejich oceňování, přičemž některé pozemky byly oceněny jako stavební, nestavební či zčásti jako stavební a zčásti jako nestavební. Znalkyně vysvětlila, že při určení hodnoty původních pozemků vycházela z dobové územně plánovací dokumentace, přičemž plochy určené dle této dokumentace k zastavění ocenila částkou 250 Kčs/m2 a zemědělské částkou 3 Kčs/m2, což odpovídá ceně stanovené vyhláškami.
9. V řízení pak bylo podle soudu prokázáno, že již ve 30. letech existoval k území, na němž se nachází mj. původní odňaté pozemky, návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro území Praha XVIII (Liboc) a Ruzyně s přilehlými částmi území Praha XIX (Vokovice a Veleslavín). Ač tedy v době převodu na stát ke dni 8. 6. 1949 mohly být odňaté pozemky vedeny v evidenci nemovitostí jako zemědělské a pro zemědělské účely též stále využívány, dané území bylo již určitým způsobem regulováno územně plánovací dokumentací, a pakliže byly pozemky odňaty za účelem předpokládané výstavby, je nutno za předmětné pozemky poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro výstavbu. Na těchto závěrech není nic neústavního, ačkoliv stěžovatelka je jiného právního názoru; ten však sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti samozřejmě nemůže založit.
10. Ústavní soud rovněž souhlasí s názorem, vyjádřeným v napadeném rozsudku, že i když proces zmírnění majetkových křivd z minulosti není vzhledem k množství restituentů a nemožnosti vydat všechny původní odňaté pozemky záležitostí jednoduchou, nesnáze při vyřizování restitučních nároků nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné. Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám totiž patřilo k základním povinnostem Pozemkového fondu (nyní Státního pozemkového úřadu) a struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Z již ustálené judikatury vyplývá, že je to právě žalovaná stěžovatelka, kdo nese odpovědnost za průtahy a neuspokojení restitučních nároků jednotlivých oprávněných osob. Jestliže nedostojí své povinnosti uspokojit restituční nároky nabídkou v takové kvalitě a kvantitě, aby odpovídala skutečné výši restitučních nároků, zcela jednoznačně se tak ve svém postupu při uspokojování restitučních nároků dopouští liknavosti. Z rozdílu mezi skutečnou výší restitučních nároků žalobců a výší evidovanou stěžovatelkou, která zakládá značný nepoměr těchto částek, plyne, že žalovanou nabízené pozemky nemohly být adekvátní náhradou za pozemky odňaté ve zkoumaném případě. Žalobcům rovněž nelze přičítat k tíži, pokud po delší dobu zůstali ohledně evidované výše restitučních nároků pasivní a jejich přecenění se počali domáhat až v roce 2021, kdy si nechali zpracovat znalecký posudek a vyzvali žalovanou k přecenění jejich nároků. Obtíže při uspokojování restitučních nároků totiž nelze přesouvat na oprávněné osoby. Je tak mj. povinností žalované stěžovatelky nároky oprávněných osob evidovat ve správné výši. Po oprávněných osobách nelze spravedlivě požadovat, aby ohledně určení výše jejich nároků nahrazovali nedostatečnou činnost k tomu určených státních orgánů.
11. K výše uvedenému Ústavní soud jen znovu připomíná, že ratio legis restitučních zákonů spočívá ve snaze napravit alespoň částečným způsobem následky porušení základních práv vlastníků v době totalitního režimu všude tam, kde je to možné. Restituční zákony a jejich jednotlivá ustanovení, jakož i předpisy související, je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Soudy jsou tak povinny volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp.zn. IV. ÚS 176/03 ), a zejména nevedla k novým křivdám na oprávněných osobách.
12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu