Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky APC Sigma a. s., sídlem náměstí Přátelství 1518/4, Praha 10, zastoupené Mgr. Radkem Trojanem, advokátem, sídlem Zvěřinova 3452/1, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. ledna 2022 č. j. KSCB 26 INS 21143/2019-B-194, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2022 č. j. 3 VSPH 390/2022-B-220, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 29 NSČR 170/2022-B-251, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Domnívá se, že insolvenční správkyně se v řízení dopouštěla chyb a stěžovatelce záměrně škodila. Z toho důvodu se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23 ).
Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o námitce podjatosti. Jak ve svém rozhodnutí upozornil již Nejvyšší soud, proti odmítavému výroku odvolacího soudu byla přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že tento procesní prostředek využila. Vyčerpání všech dostupných procesních prostředků obrany je však podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelčina ústavní stížnost tedy proti této části usnesení odvolacího soudu (výrok I.) není přípustná (srov. stanovisko pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08). Proti závěru Nejvyššího soudu, že je v této části dovolání nepřípustné, stěžovatelka nic nenamítá a Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Ústavní stížnost je tedy proti této části usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka převážně opakuje argumentaci v rovině podústavního práva, kterou uváděla již před obecnými soudy a se kterou se obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě vypořádaly. Jak již bylo vysvětleno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí z hlediska jejich věcné správnosti, nýbrž z hlediska ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že závěry obecných soudů jsou ve vztahu k namítané podjatosti (srov. zejm. odst. 30 až 33 prvoinstančního usnesení) i návrhu na zproštění z funkce (srov. zejm. odst. 34 až 46 prvoinstančního usnesení, ale také odst. 29 až 31 usnesení vrchního soudu nebo odst. 9 a násl. usnesení Nejvyššího soudu) velmi pečlivě odůvodněny, jsou logické a nevykazují žádné známky svévole ani jiného ústavněprávně relevantního excesu.
Opodstatněná není ani námitka, že dovolacím soudem deklarovaný důvod nepřípustnosti nebyl naplněn. Stěžovatelčina argumentace je založena na vlastních skutkových závěrech, které se však liší od těch, které v řízení ústavně konformním způsobem učinily obecné soudy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu těmto skutkovým závěrům odpovídá.
Zásah do ústavně garantovaných práv Ústavní soud neshledal ani ve skutečnosti, že Nejvyšší soud podstatné pasáže odůvodnění svého rozhodnutí doslovně zkopíroval z dřívějšího usnesení č. j. 29 NSČR 97/2021-B-1800. Z ústavněprávního hlediska není podstatné, zda je formulace odůvodnění zcela unikátní, nebo zda soud využil některé pasáže zformulované již dříve v obdobné věci. Podstatné je, zda odůvodnění přiléhavě reaguje na obsah podaného dovolání. Byť stěžovatelka zcela obecně uvádí, že důvody k podání dovolání byly v obou případech skutkově i právně naprosto odlišné, toto tvrzení neopírá o konkrétní argumentaci, z níž by vyplývalo, s kterými dovolacími námitkami se Nejvyšší soud nevypořádal. Z usnesení Nejvyššího soudu žádné pochybení není zřejmé a jeho odůvodnění se v kontextu předcházejících rozhodnutí a ústavní stížnosti jeví jako přiléhavé.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, dílem podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu