Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1, směřující proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 4 VZN 1508/2018-1042 ze dne 22. 11. 2024, jeho postupu ve věci sp. zn. 1-VZN 283/2018 a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZN 212/2018-468 ze dne 11. 11. 2024, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud určil, že "Vrchní státní zastupitelství v Praze svými rozhodnutími č. j. 4 VZN 1508/2018-1042 a č. j. 1-VZN 283/2018 a Nejvyšší státní zastupitelství svými rozhodnutími č. j. 2 NZN 212/2018-468 a č. j. 2 NZN 212/2018-489 porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces". Dále navrhuje, aby Ústavní soud orgánům činným v trestním řízení uložil věc řádně vyšetřit, shromáždit všechny potřebné důkazy a vyslechnout svědky, zjistit skutkový stav bez rozumných pochybností a poté vydat nové rozhodnutí v souladu s trestním řádem a ústavním pořádkem České republiky.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel podal trestní oznámení o podezření z korupce při výstavbě elektrárny v Turecku. Usnesením policejního orgánu č. j. NCOZ-179-212/TČ-2018-412202 ze dne 20. 5. 2020, policejní orgán rozhodl podle § 159a odst. 1 trestního řádu o odložení trestní věci. Z přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatel následně obracel s žádostí o prošetření věci na Vrchní státní zastupitelství v Praze a na Nejvyšší státní zastupitelství.
3. V napadeném vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZN 212/2018-489 ze dne 11. 12. 2024 státní zástupce uvedl, že podle Nejvyššího státního zastupitelství nebyly ve věci shledány podmínky a zákonné důvody k využití dohledových opaření ve smyslu § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, přičemž stěžovatelova podání odložil. Zároveň uvedl, že k vyřízení stěžovatelova podání je primárně příslušný dozorový státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a nikoliv dohledový orgán.
4. Napadeným vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství č. j. 4 VZN 1508/2018-1042 státní zástupce stěžovateli sdělil, že neshledal důvody pro pokračování v prověřování trestní věci. Konstatoval, že policejní orgán věc prověřoval dostatečně komplexně a opatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí, přitom vyšel z informací osob, které se podílely na realizaci projektu elektrárny, osob z řad manažerů, včetně expertů posuzujících případ po technické stránce. Závěrem stěžovatele poučil, s ohledem na dříve provedený dohled v této věci Nejvyšším státním zastupitelstvím, že Nejvyšší státní zastupitelství v souladu s § 1 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, další obsahově stejné podněty nepřezkoumává.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění rekapituluje průběh trestního řízení a uvádí, že v něm nebyla zodpovězena řada otázek. Je přesvědčen, že policejní orgán vedl vyšetřování tendenčně, s cílem chránit pachatele. Stěžovatel má za to, že pokud dojde k rozsáhlé škodě (na elektrárně), někdo ji musel zavinit. Stěžovatel se cítí být ve věci poškozeným, nejen proto, že je daňový poplatník, ale především proto, že kvůli konkurzu společnosti, která byla jeho zaměstnavatelem, přišel o práci.
Trestnou činností podezřelých i nečinností orgánů činných v trestním řízení tak bylo závažně zasaženo do jeho osobních a majetkových práv. Nicméně trestní oznámení i tato ústavní stížnost svým významem významně přesahuje osobní zájmy stěžovatele, proto jej měly orgány činné v trestním řízení prověřit zvláště důkladně, což nečinily. Porušení svých práv zaručených ústavním pořádkem vidí stěžovatel zejména v tom, že usnesení orgánů činných v trestním řízení představuje odepření spravedlnosti, což je nepřípustné podle příslušných ustanovení trestního řádu, a je v rozporu s ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami, které Česká republika ratifikovala.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel fakticky namítá, že bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování, když podle něj orgány činné v trestním řízení dostatečně nerozkryly skutkový stav a důkazy ve věci provedené hodnotily tendenčně. K tomu Ústavní soud uvádí, že poškozený v trestním řízení realizuje, respektive realizovat může, i některá svá základní práva a svobody představující tzv. "tvrdé jádro" lidských práv (nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24
ze dne 22. 1. 2025, bod 28). Ústavní soud přejal závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se požadavku na účinné vyšetřování ve smyslu zejména čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a adaptuje je na vnitrostátní poměry České republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18
ze dne 3. 9. 2019). Obecně vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze v řízení o činech nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14
ze dne 19. 1. 2016) nebo obchodování s lidmi (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13
ze dne 16. 12. 2015). Pokud jde o méně závažné činy, nevyžaduje ESLP, aby vždy byla k dispozici účinná trestněprávní úprava postihující daný čin. Dostatečným prostředkem ochrany v takových případech mohou být například i nástroje občanského práva (rozsudky ESLP ve věci X a Y proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985 č. 8978/80, body 24 a 27; ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013 č. 5786/08, bod 85). Čím menší je intenzita zásahu do základního práva způsobeného posuzovaným činem, tím menší se otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu.
Z uvedeného vyplývá, že v případech, které lze charakterizovat jako hraniční z pohledu nutnosti uplatnit trestněprávní represi (a kdy se v trestním řízení nutně projevují úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio), je možnost Ústavního soudu zasáhnout do pravomoci orgánů činných v trestním řízení omezena pouze na zcela extrémní případy flagrantních pochybení majících zásadní dopad na poškozeného. Tento přístup přitom není v rozporu ani s odkazovaným rozsudkem ESLP ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14.
10. 2008 č. 70930/01, v němž připustil toto právo ve výjimečných případech i při ochraně vlastnického práva (srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 1958/23
ze dne 10. 4. 2024). Ústavní soud má však za to, že jeho oprávnění zasahovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení není dáno pro veškerou trestnou činnost, která je způsobilá zasáhnout do práv jednotlivců. Toto oprávnění - a dokonce i povinnost - je dáno pouze tehdy, jestliže se jedná o případy nejzávaznějších trestných činů směřujících proti právům srovnatelným s právy zakotvenými v čl. 2 až 4 Úmluvy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14
ze dne 19. 1. 2016).
9. V posuzované věci se však o takový závažný zásah nejedná. Z ústavní stížnosti ani neplyne, že by v řízení, které stěžovatel inicioval, plynula státu povinnost ochránit některé stěžovatelovo základní právo chráněné právem na účinné vyšetřování. Stěžovatel se svým podáním fakticky domáhal trestního stíhání dalších osob za jednání, u nějž ani není poškozeným. Navíc ani v ústavní stížnosti přímo neoznačuje základní právo, které by mělo být v jeho případě porušeno - označuje toliko právo na spravedlivý proces a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit námitkám stěžovatele, neboť je zjevné, že mu především nesvědčí právo na účinné vyšetřování tak, jak je popsáno v judikatuře Ústavního soudu a ESLP. Ústavní soud se domnívá, že orgány činné v trestním řízení řádně reagovaly na stěžovatelova podání, napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná a logicky odůvodněná.
10. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu