Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2024 č. j. 37 Co 170/2024-484 a výroku III. (v části týkající se předávání nezletilých) rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2024 č. j. 10 P 139/2023-459, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a R. K., nyní V., zastoupené Mgr. Lenkou Kijovou, advokátkou, sídlem Komenského nám. 1342/7, Třebíč, a nezletilých M. K. a A. K., zastoupených opatrovníkem městem Moravské Budějovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v řízení o novou úpravu výživného (zvýšení, o úpravě styku a o výkon rozhodnutí), vedeném u Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 P 139/2023, bylo výrokem III. v záhlaví specifikovaného rozsudku okresního soudu mimo jiné stanoveno, že stěžovatel (dále též "otec") si nezletilé převezme každý kalendářní rok v období od 1. 11. do 31. 3. následujícího kalendářního roku, po skončení styku je opět předá v místě bydliště první vedlejší účastnice (dál jen "matka") a každý kalendářní rok v období od 1. 4. do 31. 10. si rodiče budou nezletilé předávat v T. Matce byla uložena povinnost nezletilé ke styku včas a řádně připravit a otci je ve stanovenou dobu předat, otci byla uložena povinnost nezletilé řádně převzít a po skončení styku předat matce.
3. Proti uvedené části výroku III. rozsudku okresního soudu (mimo jiné) podala odvolání pouze matka. Na základě podaného odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku III. potvrdil (výrok I.). V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že daná část rozhodnutí okresního soudu reflektuje jak princip rovnovážnosti mezi rodiči, tak i skutečnost, že matka se v zimním období necítí být dostatečně zdatnou řidičkou. Podotkl, že vzdálenost mezi místy bydlišť rodičů je značná a že možnost využívat k předávání dětí poloviční vzdálenost je přiměřená.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jednoznačná právní úprava v řešené otázce neexistuje, tudíž bylo nutno věc vyřešit soudní praxí. Za zásadní považuje pravidlo, podle kterého rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, by měl být povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče, a oproti tomu by druhému rodiči vznikla povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče v místě jeho bydliště. Argumentaci matky označuje za účelovou s tím, že podle jeho informací matka autem jezdí bez ohledu na povětrnostní podmínky a že nehoda, která se matce stala, byla v situaci do jisté míry extrémních zimních podmínek, které se vyskytují výjimečně. Tvrdí, že věděl-li by, že klimatické podmínky nejsou vhodné pro jízdu, netrval by na tom, aby matka v takové situaci děti převážela, což uváděl již před obecnými soudy, které se však s tímto jeho tvrzením nijak nevypořádaly. K fyzickému napadení matky namítá, že matka nedisponuje žádným rozhodnutím, že by byl za fyzické napadení nějakým způsobem potrestán, proto je podle něho daný argument lichý a nepodložený. Zdůrazňuje, že matka nemusela opouštět místo stávajícího bydliště, neboť má k dispozici vlastní byt v P., kde mohla s dětmi bydlet, což by mu umožnilo častější a lepší kontakt s dětmi. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů nemůže za standardních okolností být k tíži pouze jednomu z nich a apriori není ani překážkou rozhodování soudů o svěření dítěte do střídavé péče.
5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
6. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
7. Z tohoto pohledu nabývá v případě nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by před podáním ústavní stížnosti podal proti napadenému rozsudku okresního soudu odvolání (odvolání podala toliko matka).
8. Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost nepřípustnou, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj