Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky MOD PLAY, a.s., sídlem Roháčova 188/37, Praha 3, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2024, č. j. 9 Afs 94/2024-51, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2024, č. j. 9 Afs 94/2024-58, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 15 Af 12/2022-48, a rozhodnutí Odvolacího finanční ředitelství ze dne 27. 7. 2022, č. j. 27791/22/5000-10611-709567, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve věci jde o zdanění hazardních her za období čtvrtého čtvrtletí roku 2020, tedy za období, kdy byl provoz hazardních her zakázán krizovým opatřením vlády, resp. byl povolen toliko 23 dní z celkového počtu 92 dní. Stěžovatelka je přesvědčena, že za dobu, po kterou fakticky nemohla hazardní hry provozovat, by měla být minimální daň z hazardních her krácena. Proto podala za uvedené zdaňovací období dodatečné daňové přiznání k nižší dani. Správce daně (Specializovaný finanční úřad) postupem k odstranění pochybností dodatečně doměřil stěžovatelce daň a stanovil jí penále (dodatečný platební výměr k dani z hazardních her ze dne 8. 6. 2021, č. j. 94858/21/4300-13821-111211). Daňová povinnost stěžovatelky tedy odpovídala celému zdaňovacímu období.
2. Odvolací finanční ředitelství odvolání stěžovatelky napadeným správním rozhodnutím zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu. Zdůraznilo, že orgány finanční správy mohou jednat pouze na základě a v mezích zákona, nemohou proto postupovat jinak než stěžovatelce daň doměřit. Dle názoru odvolacího orgánu lze uzavření provozoven podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, avšak současně připomenul možnost využití institutu prominutí daně podle § 259 odst. 1 daňového řádu (zákon č. 280/2009 Sb.).
3. Městský soud v Praze ("městský soud") zamítl správní žalobu stěžovatelky s tím, že daňové orgány postupovaly v souladu se zákonem. Městský soud uvedl, že právní úprava minimální dílčí daně z technických her, která na věc stěžovatelky dopadá, je komplexní a neposkytuje žádný prostor pro vyplňování mezer cestou analogie legis. Městský soud stěžovatelce mimo institutu prominutí daně připomenul možnost kompenzace případných likvidačních dopadů krizových opatření podle krizového zákona (zákon č. 240/2000 Sb.) a zavedení kompenzačních bonusů a dílčích kompenzačních programů, prostřednictvím kterých stát vyvažoval negativní ekonomické dopady opatření souvisejících s pandemií nemoci covid-19.
4. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Přitom částečně korigoval úvahy městského soudu, což však nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zdaňovacím obdobím řešené daně je kalendářní čtvrtletí, a proto je pro určení předmětu daně z hazardních her stěžejní otázka, zda stěžovatelka mohla fakticky provozovat hazardní hry alespoň po část tohoto tříměsíčního období, byť by šlo i o jeden jediný den. Z hlediska konstrukce minimální (dílčí) daně z technických her podle § 5 odst. 4 zákona o dani z hazardních her je tedy rozhodné, že stěžovatelka technické hry v daném zdaňovacím období fakticky provozovala, a to po dobu 23 dnů.
5. Stejně jako v řízení před správními soudy a správními orgány stěžovatelka argumentuje nezákonným doměřením minimální daně z hazardních her, jelikož její herní zařízení nebyla po podstatnou část předmětného zdaňovacího období v důsledku protipandemických vládních opatření zpřístupněna sázejícím.
V tomto období jí bylo znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost, nevytvářela žádný zisk, a přesto jí byla doměřena daň v plné výši.
6. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že pro stanovení minimální daně postačí provozování hazardní hry alespoň jeden den, neboť takový způsob zdanění považuje za nespravedlivý a disproporční. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2024, č. j. 10 Afs 126/2024-
66, ze kterého podle stěžovatelky plyne, že minimální dílčí daň dle § 5 odst. 4 zákona o dani z hazardních her může být stanovena pouze tehdy, pokud jsou herní pozice jednotlivých povolených koncových zařízení (jež jsou určující pro výši minimální daně) zpřístupněny hráčům coby koncovým účastníkům.
7. Stěžovatelka odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu, podle které je třeba při realizaci práva státu na vybírání daní současně respektovat práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů. Postup správce daně i výklad příslušných ustanovení správními soudy považuje stěžovatelka za rozporný i se smyslem a účelem zákona, jelikož nebyl naplněn cíl zákona, tj. zdanění podnikatelského aspektu provozování hazardních her jako společensky problematické podnikatelské činnosti.
8. Stěžovatelka dále namítá, že skutečnost, že konkrétní procesní postup pro učení poměrné výše minimální daně není zákonem upraven, nemůže odůvodnit zásah do jejích práv. Podle ní naopak v právním státě není možné, aby jedinec podléhal zdanění bez zákonného podkladu. Absenci zákonného zmocnění pro své zdanění znovu namítá v doplnění ústavní stížnosti a staví na ní další argumentaci doplněnou odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Je přesvědčena, že na postup daňových orgánů je třeba aplikovat test proporcionality. Daňové orgány podle ní mohly postupovat šetrněji a akceptovat její dodatečné daňové přiznání.
9. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení základních čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a pro zásah do jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, a čl. 36 Listiny.
10. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný. Polemikou s právními závěry v rozhodnutích správních soudů se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Ústavní soud však v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatelky neshledal a neshledal ani rozpor závěrů přijatých správními soudy s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje. Je zjevné, že podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva správními orgány a správními soudy, přičemž sama Ústavnímu soudu předkládá pro sebe příznivější verzi výkladu dotčených ustanovení. Předložené námitky stěžovatelky Ústavní soud považuje za pouhou pokračující polemiku s právními závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu, které se s obdobnými námitkami již dostatečným způsobem vypořádaly.
13. Nejvyšší správní soud konstatoval, že daňový orgán postupoval v souladu se zákonem o dani z hazardních her, když stěžovatelce doměřil minimální daň a svůj závěr přitom v napadeném rozsudku velmi podrobně odůvodnil. Částečně sice korigoval úvahy městského soudu, to však nemělo vliv na zákonnost jeho rozsudku. Závěry Nejvyššího správního soudu přitom odpovídají zákonné úpravě, která snížení daňové povinnosti v návaznosti na krizová opatření nepředpokládá, a Ústavní soud k nim nemá žádných ústavněprávních výhrad.
14. Stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 126/2024-66, avšak jeho závěry vytrhává z kontextu. Podle ní z citovaného rozhodnutí plyne, že minimální dílčí daň může být stanovena pouze tehdy, jsou-li herní pozice zpřístupněny koncovým účastníkům. Opomíjí však dodat, že podmínku zpřístupnění Nejvyšší správní soud považuje za nesplněnou pouze v těch zdaňovacích obdobích, kdy se provozovny kvůli protiepidemickým opatřením, stručně řečeno, vůbec neotevřely. Nejvyšší správní soud se v odkazované věci zabýval totožnou situací jako ve věci stěžovatelky a stejně jako v nyní napadeném rozsudku uzavřel, že není možné a ani důvodné daňovou povinnost provozovatelů hazardních her krátit, přestože po část zdaňovacího období byly provozovny uzavřeny. Kasační soud přitom sám připomenul, že obdobné závěry přijal i v dalších rozsudcích, např. ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 9 Afs 95/2024-44 či ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 5 Afs 112/2024-34.
15. Jak bylo naznačeno, jinak postupoval Nejvyšší správní soud pouze u zdaňovacího období, v průběhu kterého se provozovny vůbec neotevřely (1. čtvrtletí roku 2021). Za daných okolností uznal Nejvyšší správní soud, že by zdanění nebylo spravedlivé, jelikož koncová výherní zařízení umístěná v provozovnách v daném zdaňovacím období vůbec neplnila svůj základní účel, když neposkytovala hru účastníkům.
16. Ústavní soud shrnuje, že s výkladem daňové povinnosti provedeným správními soudy souhlasí. Stěžovatelka byla poplatníkem daně stanovené zákonem o hazardních hrách a v zákonem stanoveném zdanitelném období provozovala činnost, která je předmětem daně. O tom svědčí i skutečnost, že sama vyčíslila dílčí daň z technických her za předmětné zdaňovací období ve výši 2 789 360 Kč (viz napadené správní rozhodnutí). Proto bylo její povinností daň ve stanovené výši zaplatit. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu stanovit v určitých situacích daňovým poplatníkům osvobození či daňovou úlevu, učinil by tak výslovně přímo v zákoně. Tak tomu ovšem není. Zásadní tedy je, že stěžovatelka měla k dispozici nástroje, jak případné negativní dopady spojené s povinností zaplatit daň v plné výši zmírnit, ať už využitím institutu prominutí daně či jejího příslušenství (§ 259 daňového řádu), posečkání úhrady daně (§ 159 daňového řádu) nebo v neposlední řadě využitím kompenzačních programů či bonusů zmírňujících dopady krizových opatření. I proto není na místě námitka stěžovatelky, že byla upřednostněna fiskální politika státu, a naopak nebyla dostatečně chráněna práva daňových subjektů.
17. Ústavní soud uzavírá, že k závěrům Nejvyššího správního soudu, městského soudu ani správních orgánů nemá žádných ústavněprávních výhrad. Jak bylo již zmíněno, při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za racionální, dostačující, přesvědčivé a nevybočující z nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky náležitě a přesvědčivě vypořádal, a to včetně hodnocení proporcionality daného řešení i rdousícího efektu daně. Ústavní soud proto na odůvodnění rozsudku kasačního soudu v dalším plně odkazuje. Lze pouze dodat, že pokud Nejvyšší správní soud či městský soud rozhodl jinak, než jak stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu