Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 25. října 2022, č. j. 2 NZN 205/2021-263, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. července 2022, č. j. 4 VZN 1504/2021-469, a usnesení Policie ČR, NCOZ SKPV, Expozitura Plzeň, ze dne 31. ledna 2022, č. j. NCOZ-990-105/TČ-2021-417303-H, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato ústavně zaručená práva byla údajně porušena i vyrozuměním Nejvyššího státního zastupitelství o výkonu dohledu nad postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Policie ČR, NCOZ SKPV, expozitura Plzeň, (dále jen "policejní orgán"), ze dne 31. 1. 2022, č. j. NCOZ-990-102/TČ-2021-417303-H byla podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložena věc týkající se oznámení na podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit J. L. jako likvidátorka společnosti X, v likvidaci. Policejní orgán dospěl k závěru, že nejde o podezření ze spáchání označeného ani jiného trestného činu (zločinu) a není namístě věc vyřídit jinak.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") v záhlaví uvedeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítlo jako nedůvodnou. Vrchní státní zastupitelství se ztotožnilo se závěry policejního orgánu, že likvidátorka nejednala v rozporu s péčí řádného hospodáře, tedy neporušovala své zákonné povinnosti, které souvisely s likvidací či insolvencí. Shromážděná skutková zjištění nenasvědčují spáchání označeného trestného činu (ani jiného, který by přicházel v úvahu). Podle jeho názoru policejní orgán postupoval v souladu se zákonem, když objasnil podstatné okolnosti oznámeného jednání a s těmito se věcně a logicky vypořádal.
4. Proti usnesení vrchního státního zastupitelství podal stěžovatel žádost o přezkum, která byla posouzena Nejvyšším státním zastupitelstvím jako podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížností napadeným vyrozuměním Nejvyššího státního zastupitelství o výkonu dohledu nad postupem vrchního státního zastupitelství bylo stěžovateli sděleno, že napadená rozhodnutí policejního orgánu a vrchního státního zastupitelství jsou svým rozsahem i obsahem adekvátní prověřovanému charakteru věci s tím, že dohledové státní zastupitelství není v tomto případě další instancí v trestním řízení ve smyslu trestního řádu, u které by se bylo možno dovolávat v pořadí již druhého přezkoumání pravomocného rozhodnutí policejního orgánu.
Nejvyšší státní zastupitelství dospělo k závěru, že z prověřování nevyplynuly skutečnosti, které umožňují na principu logického uvažování vystavět úsudek o naplnění znaků některé ze skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. Odmítlo přitom námitku stěžovatele, že vrchní státní zastupitelství se věcí dostatečně nezabývalo.
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že se výše uvedené orgány činné v trestním řízení prověřením jím předestřených podezření náležitě nevěnovaly a jejich shora specifikovaná rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna. Je přesvědčen, že odložení věci bylo v rozporu se zákonem a že došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opakuje obsah stížnosti proti usnesení o odložení věci a obsah podnětu k vykonání dohledu Nejvyšším státním zastupitelstvím. Je přesvědčen, že vrchní státní zastupitelství stížnost zamítlo, aniž by se s jejím obsahem řádně vypořádalo, a že i Nejvyšší státní zastupitelství na jeho výtky reagovalo neadekvátním způsobem.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. K posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5.
11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19 ).
9. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, tedy na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17 ). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14 ]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ).
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadeného rozhodnutí a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství o výkonu dohledu neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z napadeného usnesení policejního orgánu, vrchního státního zastupitelství a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství coby dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.
zákoníku, jehož se měla dopustit J. L. jako likvidátorka společnosti X., v likvidaci. Tvrzení stěžovatele uplatněná v trestním oznámení nebyla podle tohoto rozhodnutí a následného vyrozumění žádným z provedených důkazů prokázána, proto nebyly dány důvody k zahájení trestního stíhání. Jak napadené rozhodnutí, tak i uvedené vyrozumění, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na ně odkazuje.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí a vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že orgány činné v přípravném řízení trestním nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování trestné činnosti.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu