Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Fialové, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 2025 č. j. 19 Co 1234/2025-87, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Simony Mišjakové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") unesením ze dne 30. 6. 2025 č. j. 10 C 151/2023-78 zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že vedlejší účastnice jako žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku ve výši 8 684 Kč (výrok II.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku stěžovatelce ve výši 1 000 Kč (výrok III.) a dále vyzval stěžovatelku ke sdělení čísla účtu za účelem vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Okresní soud poukázal na to, že stěžovatelka se v předmětném řízení domáhala vydání svých účetních dokladů od vedlejší účastnice, která pro ni účetnictví zpracovávala. Souběžně probíhalo u okresního soudu řízení, ve kterém vedlejší účastnice požadovala po stěžovatelce úplatu za provedené služby pro stěžovatelku v oblasti účetnictví. Účetní doklady, které jsou předmětem tohoto řízení, vedlejší účastnice vydala okresnímu soudu jako podklad pro vypracování znaleckého posudku. Poté vedlejší účastnice souhlasila s jejich vydáním stěžovatelce. Následně vzala stěžovatelka žalobu v této věci zpět, neboť účetní doklady obdržela. Okresní soud postupoval podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno pro chování vedlejší účastnice a návrh byl podán důvodně, když důvodem zastavení řízení bylo následné vydání zadržovaných účetních dokladů vedlejší účastnicí stěžovatelce po podání žaloby. Stěžovatelce proto přísluší náhrada nákladů ve výši 8 684 Kč.
3. Proti výroku II. výše uvedeného usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Podle krajského soudu nelze dovodit, že by řízení bylo zastaveno pro chování vedlejší účastnice, jak dovodil okresní soud, ale z objektivních důvodů.
Krajský soud proto na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že v předmětné věci jde o natolik specifický případ, že nelze aplikovat § 146 odst. 2 o. s. ř., ale je třeba postupovat podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že míra úspěchu obou stran v odvolacím řízení byla shodná.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žádná okolnost nezbavovala vedlejší účastnici (jako účetní) povinnosti vydat stěžovatelce její účetní doklady a neopravňovala ji uplatňovat k nim zadržovací právo ani je předávat okresnímu soudu k zadání znaleckého posudku. Stejně tak jako advokát není oprávněn zadržovat klientovi jeho listiny. Krajský soud "v rozporu s ústavními principy soudnictví, spravedlivého procesu, právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí zvýhodnil vedlejší účastnici na úkor stěžovatelky", ačkoli se dopustila nedůvodného protiprávního jednání, které krajský soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu považoval za oprávněné.
5. Stěžovatelka poukazuje na to, že protiprávnost jednání vedlejší účastnice spočívající v neoprávněném zadržování účetních dokladů stěžovatelky, resp. skutečnost, že účetnictví a účetní doklady nemohou být předmětem zadržovacího práva, vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, ve kterém se uvádí, že účetní doklad není způsobilým předmětem zadržovacího práva a nemůže být ve smyslu § 1395 občanského zákoníku zadržen k zajištění dluhu, a dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 5 Tdo 1619/2018.
6. Stěžovatelka dovozuje, že napadeným rozhodnutím došlo k protiústavnímu porušení dobrých mravů a k porušení jejích základních práv, neboť jím bylo legalizováno protiprávní jednání vedlejší účastnice ve formě nezákonného uplatnění zadržovacího práva k účetním dokladům stěžovatelky, tj. úmyslným nesplněním zákonné povinnosti osoby hlásící se k odborné profesi účetního vůči slabší straně sporu, tj. klientovi, který si odborníka najal k tomu, aby mu poskytl odbornou pomoc. Vzhledem k tomu nejde o bagatelní věc, ale o systémovou záležitost dopadající na jakékoli podobné vztahy mezi poskytovateli odborných služeb (účetními, daňovými poradci, advokáty apod.) a jejich klienty.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, která rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře; nikoli jen rozpor s podústavními předpisy. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá k újmám, které jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních.
10. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 , ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 či ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
11. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. I když právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)].
12. Obdobné platí tím více i pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145) či ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165)].
13. V nyní posuzované věci vzhledem k výši částky, která je předmětem sporu (jde o částku ve výši 8 684 Kč, představující náhradu nákladů řízení) je zřejmé, že jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo uvedeno výše, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [srov. např. výše odkazovaný nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ]. Je pak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 či ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 762/20 ).
14. V předmětné věci se krajský soud neztotožnil se závěrem okresního soudu, že k zastavení řízení došlo pro chování vedlejší účastnice, která až po zahájení řízení splnila to, čeho se stěžovatelka v tomto řízení domáhala, tedy vydání účetních dokladů. Model, kdy k zastavení řízení dochází pro chování strany žalované, která opožděně plní to, co měla plnit již před podáním žaloby, v předmětném řízení nenastal. Krajský soud považoval za podstatné, že vedlejší účastnice nezavinila svým neoprávněným jednáním podání žaloby v této věci proto, že uplatnila zadržovací právo na účetní doklady stěžovatelky, které potřebovala pro plnění důkazního břemene, neboť měla vůči stěžovatelce neuhrazenou pohledávku za vedení účetnictví.
Až po zahájení tohoto řízení nastala situace, kdy vedlejší účastnice již neměla důvod účetní doklady dále zadržovat, protože tyto již byly použity k vypracování znaleckého posudku, tedy posloužily jako důkazní prostředek. Nenastala tak situace, že by vedlejší účastnice od počátku bezdůvodně zadržovala účetnictví a až po podání žaloby změnila názor a splnila svoji povinnost. Situaci je podle krajského soudu třeba posoudit tak, že v době před podáním žaloby v této věci vedlejší účastnice využila zadržovacího práva k ochraně svých zájmů, když důvodem k zastavení řízení nebylo chování vedlejší účastnice, ale objektivní situace, kdy v důsledku vypracování znaleckého posudku objektivně zanikla potřeba účetnictví již dále držet.
Krajský soud proto nedospěl k závěru, že by řízení bylo zastaveno pro chování vedlejší účastnice, ale z objektivních důvodů. Současně však krajský soud nepovažoval za přiměřené a spravedlivé, aby podle věty první § 146 odst. 2 o. s. ř. byla stěžovatelce uložena povinnost hradit vedlejší účastnici náklady řízení za situace, kdy objektivně dosáhla toho, co svojí žalobou sledovala. Uvedeným řádně odůvodněným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil ani žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly podání této ústavní stížnosti směřující proti nákladům řízení v bagatelní výši, jak se stěžovatelka domnívá. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují; na tom nemůže nic změnit ani důraz stěžovatelky na "systémovou záležitost" a poukaz na s tím související judikaturu Nejvyššího soudu, neboť jde "jen o náklady řízení".
Krajský soud v napadeném usnesení vysvětlil, že v této věci jde o natolik specifický případ, že nelze aplikovat § 146 odst. 2 o. s. ř., ale je nutno postupovat podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, což krajský soud považoval za spravedlivý a odůvodněný způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu