Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Černým, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 sp. zn. 7 Tdo 747/2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2023 č. j. 12 To 31/2023-842, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 12. 2022 č. j. 1 T 94/2020-807, uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), pokračujícího pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil podle okresního soudu dvěma skutky. První skutek spočíval v tom, že stěžovatel nejprve slovně napadl poškozeného, který v místě zúžené silnice zastavil částečně na zámkové dlažbě před stěžovatelovým domem, aby kolem mohl projet vůz řízený stěžovatelem, který z něj však vystoupil a začal poškozenému nadávat, údery poškodil jeho vozidlo a poté, co poškozený stáhl okénko, jej opakovaně různými způsoby fyzicky napadl. Následně se pokusil poškozeného i s jeho autem odtlačit svým vozidlem. Druhý skutek spočíval v tom, že (o 11 dní později) stěžovatel na polní cestě přistoupil k druhému poškozenému a neznámým tyčovitým předmětem jej udeřil nejprve do temene hlavy a poté, co poškozený spadl ze svého malotraktoru a pokusil se utéct, jej opakovaně udeřil do různých částí těla a křičel přitom na něj, že jej zabije. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit způsobenou škodu a podrobit se psychologickému poradenství za účelem zvládání stresových situací. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozených. Ta byla u prvního skutku podpořena výpověďmi dělníků stojících poblíž incidentu. U druhého skutku pak zejména záznamem telefonního hovoru na linku 158 a lékařskými zprávami o způsobených zraněních.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově stěžovatele uznal vinného ze spáchání totožných skutků, které však nekvalifikoval jako pokus ublížení na zdraví. Současně stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit způsobenou škodu. V odůvodnění rozsudku se krajský soud plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který se podle něj řádně vypořádal s uplatněnou obhajobou. Zároveň se krajský soud ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování. Navrhovaný vyšetřovací pokus (spočívající ve zkoumání, zda přítomní dělníci mohli incident vidět a slyšet) označil za nadbytečný, neboť skutkový stav byl provedenými důkazy jednoznačně prokázán.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu neporušily v dané věci principy spravedlivého procesu. Především řádně odůvodnily, proč neprovedly stěžovatele navrhovaný vyšetřovací pokus. Mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů není žádný relevantní rozpor.
5. Stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily některé klíčové okolnosti. V části týkající se druhého skutku jde zejména o trvale nepřátelský vztah poškozeného ke stěžovateli (opakované podávání nedůvodných trestních oznámení). Stěžovatel byl přitom uznán vinným pouze na základě výpovědi poškozeného. Nezávislí svědci popis děje poškozeným vyloučili. Jména dalších potenciálních svědků odmítl poškozený soudu sdělit. V takové situaci měl soud rozhodnout v souladu s pravidlem in dubio pro reo.
6. Jde-li o první skutek, bylo jednání stěžovatele nesprávně právně kvalifikováno. Nadto soudy bez dostatečných důvodů odmítly provést důležité navrhované důkazy. Šlo zejména o provedení vyšetřovacího pokusu, který měl prokázat absurdnost výpovědi klíčového svědka, který měl pozorovat incident ve zpětném zrcátku. Provedené důkazy pak soudy dezinterpretovaly. Jednomu ze svědků byly policejním orgánem kladeny návodné otázky, avšak i přesto bylo prokázáno, že incident neviděl. U soudu pak bylo potvrzeno, že tento svědek vypovídal křivě. Taková práce s důkazy podle stěžovatele svědčí o tom, že řízení není možné považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá zejména v předkládání vlastního hodnocení provedených důkazů, aniž by reflektoval obsáhlé závěry obecných soudů, a částečně ve zpochybňování rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly důkazy provedeny. Přitom však stěžovatel relevantní důkazy buď zcela ignoruje, anebo z nich vytrhává dílčí a vesměs nepodstatné části bez zohlednění jejich zbytku. Takové ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud, jehož rolí není přehodnocovat skutkové závěry, tím méně pak části jednotlivých důkazů, vyhovět.
Soudy se stěžovatelovou obhajobou důkladně zabývaly a všechny ostatní varianty skutkového děje přesvědčivě vyloučily. Nelze stěžovateli přisvědčit, že by jakékoliv relevantní okolnosti nezohlednily. Stěžovatel nebyl uznán vinným toliko na základě výpovědi obou poškozených, nýbrž řetězce přímých i nepřímých důkazů, přičemž nelze odhlédnout ani od podobnosti obou útoků, odpovídajících navíc modu operandi starších stěžovatelových odsouzení. O skutkovém ději nevznikly žádné důvodné pochybnosti (stěžovatel se pokoušel obsah usvědčujících důkazů zpochybnit pouze obecnými stereotypními tvrzeními), pročež nebylo na místě aplikovat pravidlo in dubio pro reo.
12. Jde-li o rozsah provedeného dokazování, soudy přesvědčivě odůvodnily, proč je provádění vyšetřovacího pokusu, jímž se stěžovatel snažil zpochybnit věrohodnost jednoho ze čtyř přítomných svědků, nadbytečné. Porušení stěžovatelových ústavních práv neshledal Ústavní soud ani ve způsobu, jakým soudy vyhodnotily výpověď svědka, který vypovídal zjevně rozporně. Tuto skutečnost totiž samy soudy uznaly a popsaly. V celkové důkazní situaci však nemohla hrát významnou roli.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu