Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Kirchnerové, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Písek, Komenského 319/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2013, č.j. 26 Cdo 2780/2013-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č.j. 19 Co 504/2013-166, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 51.196,- Kč s příslušenstvím. V části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost k úhradě 15.000,- Kč, pak odvolací soud žalobu zamítl, a to s ohledem na skutečnost, že rezervační poplatek za náhradní byt ve výši 7.500,- Kč a nájemné za náhradní byt za měsíc září 2009 ve výši 7.500,- Kč je dle jeho názoru třeba považovat za náklad exekuce, která je na majetek stěžovatelky pro nesplnění povinnosti vyklidit byt vedena, a tudíž je třeba domáhat se úhrady těchto nákladů přímo v rámci předmětného exekučního řízení.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka (v souladu s poučením odvolacího soudu) dovolání, které však bylo pro nepřípustnost odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2013, č.j. 26 Cdo 2780/2013-204. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání je v předmětné věci s ohledem na znění § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vyloučeno, neboť dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. V této souvislosti dovolací soud poukázal na to, že v dané věci stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž jí byla uložena povinnost k úhradě 51.196,- Kč s příslušenstvím. Tato částka však dle dovolacího soudu sestává ze dvou samostatných nároků, a to nároku na náhradu škody ve výši 33.066,- Kč a nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 18.130,- Kč. Jelikož tyto dílčí nároky samostatně nepřesahují částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti nim vyloučena, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je dle ustálené judikatury dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, roč. 2000, pod číslem 9) třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jediným výrokem.
7. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
8. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítala, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu, který upravuje podmínky přípustnosti dovolání a stanoví pravidla řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud nejsou splněny podmínky připuštění dovolání ve věcech menšího významu, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení ze dne 30. 9. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 336/02
, dostupné na http://nalus.usoud.cz); právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není na ústavní úrovni zaručeno (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2004,
sp. zn. III. ÚS 537/03
, dostupné tamtéž).
9. K interpretaci ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu zaujímá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již ustáleně stanovisko, že jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je nutno i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, zkoumat co do jejich výše a pokud tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné. Ústavní soud takový výklad respektuje [srov. např. nález ze dne 20. 10. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 681/09
(N 221/55 SbNU 75) či usnesení ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 642/03
, ze dne 10. 4. 2008,
sp. zn. III. ÚS 307/05
, ze dne 3. 10. 2006,
sp. zn. III. ÚS 390/06
, ze dne 21. 8. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 1232/08
, nebo ze dne 17. 9. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1854/08
].
10. Ústavní soud se pak neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v posuzované věci je třeba nároky vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody posuzovat jako nároky, které nemají samostatný skutkový základ, ale naopak jako nároky s jediným skutkovým základem, jenž spočívá v tom, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost vyklidit byt. Okolnost, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost uloženou jí exekučním titulem, je dle názoru Ústavního soudu třeba považovat pouze za jednu z rozhodných skutkových okolností případu. K této okolnosti, která je oběma uplatněným nárokům společná, však přistupují okolnosti další, které však jsou vlastní již pouze jednomu z nich. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení je to především skutečnost, že vedlejší účastník byl v důsledku chování stěžovatelky nucen užívat náhradní byt a na základě nájemní smlouvy vztahující se k náhradnímu bytu hradit vyšší nájemné než jaké by byl povinen hradit za byt, který stěžovatelka odmítla vyklidit. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení je to pak ta skutečnost, že stěžovatelka vyklizovaný byt protiprávně užívala, aniž by za jeho užívání hradila nájemné. Toto nájemné bylo hrazeno vedlejším účastníkem, který k tomu byl na základě příslušné nájemní smlouvy jakožto zaměstnanec pronajímatele povinován.
11. Souhlasit nelze ani s tím tvrzením stěžovatelky, že z hlediska posouzení, zda se jedná o nároky se samostatným skutkovým základem či nikoli, není relevantní odlišná právní kvalifikace nároků. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje a naopak odkazuje na názory vyjádřené v komentářové literatuře, podle nichž půjde o nároky se samostatným skutkovým základem též tehdy, budou-li nároky odvozovány z totožných skutkových okolností, ale budou se řídit jinou právní normou (viz Lavický, P.; David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 1. Vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 229, str. 1097). O tento případ se však v posuzovaném případě nejedná, neboť, jak již bylo uvedeno výše, jednotlivé nároky nevycházejí pouze z odlišného právního posouzení, ale i z odlišných skutkových okolností (obdobně též usnesení ze dne 17. 9. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1854/08
).
12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je pak Ústavní soud i v nyní projednávané věci nucen konstatovat, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřeným způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatelky přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
13. Závěrem pak Ústavní soud dodává, že přihlédl i k doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 11. 2013, avšak ani po prostudování spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, neshledal v postupu obecných soudů všech stupňů nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu