Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Ing. arch. Markem Dolejšem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 828/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2024 č. j. 10 To 270/2024-851, usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. července 2024 č. j. 2 T 64/2022-843, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2024 č. j. 10 To 102/2024-794 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. února 2024 č. j. 2 T 64/2022-718, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a J. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11. odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 6. 2022 č. j. 2 T 64/2022-581 byl vedlejší účastník J. M. (dále jen "vedlejší účastník") uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla zavinil dopravní nehodu, při níž nezletilá Jitka B. (jedná se o pseudonym) utrpěla smrtelná zranění, nezletilá Anna B. (jedná se o pseudonym) zranění velmi těžká a Pavla B. (jedná se o pseudonym) zranění, která ji v obvyklém způsobu života omezovala po dobu necelých šesti týdnů, méně závažná zranění utrpěl i stěžovatel. Za to byl vedlejší účastník odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu sedmi let a rovněž mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době uhradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným škody specifikované ve výroku rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2022 č. j. 10 To 246/2022-624 rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy zrušil (při nezměněném výroku o vině a trestu), a to mimo jiné i ohledně stěžovatele coby poškozeného v daném trestním řízení. Za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl, že vedlejší účastník je mimo jiné povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy za usmrcení dcery Jitky B. částku 1 200 000 Kč, bolestné ve výši 28 488 Kč a společně stěžovateli a Pavle B. na náhradě škody - náklady pohřbu ve výši 52 374 Kč.
4. Okresní soud v záhlaví specifikovaným usnesením ze dne 1. 2. 2024 následně rozhodl, že vedlejší účastník je podle § 154 odst. 1 trestního řádu povinen nahradit stěžovateli náklady zmocněnce ve výši 37 026 Kč. Toto rozhodnutí bylo ke stížnostem stěžovatele i vedlejšího účastníka zrušeno napadeným usnesením krajského soudu ze dne 23. 4. 2024 s tím, že okresnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
5. Okresní soud poté v záhlaví označeným usnesením ze dne 3. 7. 2024 znovu rozhodl, že vedlejší účastník je podle § 154 odst. 1 trestního řádu povinen nahradit stěžovateli náklady zmocněnce ve výši 37 026 Kč.
6. Krajský soud ke stížnosti stěžovatele dané usnesení okresního soudu napadeným usnesením ze dne 24. 9. 2024 zrušil podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu a podle § 154 odst. 1 trestního řádu znovu rozhodl tak, že vedlejší účastník je podle § 154 odst. 1 trestního řádu povinen zaplatit stěžovateli náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové částce 60 548 Kč. Po přezkoumání věci konstatoval, že okresní soud opětovně pochybil při stanovení výše odměny za jednotlivé úkony právní služby, jejíž náhrady se stěžovatel domáhá. Připomněl, že náhrada škody a náhrada nemajetkové újmy jsou dva rozdílné nároky, a proto by i náhrada odměny měla být stanovena samostatně za každý z nich. Okresnímu soudu dal za pravdu v tom, že ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví či smrti blízké osoby, jež představuje zásah do osobnostního práva, činí tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Výši náhrady odměny proto stanovil jednak podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, a to jak z částky 1 200 000 Kč představující náhradu za duševní útrapy prodělané v důsledku úmrtí dcery, tak i z částky přiznané jako náhrada bolestného, tj. ve výši 3 100 Kč. Z tarifní hodnoty odpovídající přiznané náhradě škody (polovina nákladů pohřbu a náklady na vypracování znaleckého posudku) pak stanovil výši postupem podle § 10 odst. 5 a § 7 bod 5 advokátního tarifu částkou 2 700 Kč. Poukázal na to, že celkem základní výše náhrady odměny činí 5 800 Kč, po snížení o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu v případě úkonů učiněných při zastoupení více osob 4 640 Kč.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně brojí proti aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterého podle něj plyne, že uvedené ustanovení advokátního tarifu nelze používat pro stanovení odměny ve věcech nemajetkové újmy plošně, nýbrž pouze v případech, kdy věc naplňuje podmínky § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tedy že hodnotu sporu nelze vyjádřit v penězích nebo jen s nepoměrnými obtížemi. Zdůrazňuje, že v posuzované věci uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 200 000 Kč, který mu byl i pravomocně přiznán. Má proto za to, že v jeho případě nebyly dány podmínky pro aplikaci § 9 odst. 4 advokátního tarifu a měl být aplikován § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Podle jeho mínění aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu představuje zásadní odklon od platného právního rámce, jenž je v rozporu nejen s jednoznačným zněním advokátního tarifu, ale i s dlouhodobou soudní praxí.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že proti napadenému usnesení krajského soudu ze dne 24. 9. 2024 byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo uvedené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je proto k projednání ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 9. 2024 příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Jinak je tomu v případě návrhu na zrušení usnesení okresního soudu ze dne 1. 2. 2024, které bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 23. 4. 2024, a návrhu na zrušení usnesení okresního soudu ze dne 3. 7. 2024, které bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 24. 9. 2024. Z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušená rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení.
10. Rovněž cítil-li se stěžovatel dotčen na svých základních právech napadeným usnesením krajského soudu ze dne 23. 4. 2024, mohl se ústavní stížností včas obrátit na Ústavní soud, což neučinil. V tomto ohledu je tedy třeba ústavní stížnost proti danému usnesení krajského soudu považovat za opožděně podanou.
11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, je Ústavní soud maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767) či nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39)]. Ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se tak Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo zasažení jiného základního práva [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189) či usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12 ].
13. Ústavní soud považuje za logické, aby se v rámci sjednocení justiční praxe i v trestním řízení postupovalo v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp.zn. 25 Cdo 3771/2020 (publikováno pod č. 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud stanovil, že odměna advokáta u věcí náhrad nemajetkové újmy se vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč, a to za analogického použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/2023 či ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2214/23 ). Předmětem adhezního řízení je náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného, navíc v dané souvislosti nelze přehlížet ani vzájemnou vyváženost odměn zmocněnců a obhájců, kteří poskytují právní služby svým klientům v téže trestní věci. Při nezohlednění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 by docházelo k značnému zvýhodnění zmocněnců poškozených, což jistě zákonodárce neměl při úpravě advokátního tarifu v úmyslu.
Ústavní soud neshledává žádný legitimní důvod pro to, aby při zastupování klientů s totožným soukromoprávním nárokem byla výše tarifní hodnoty rozhodná pro sazbu odměny advokáta určována jinak pouze v závislosti na tom, zda jde o řízení trestní nebo o řízení civilní.
14. V návaznosti na výše uvedené je zřejmé, že v posuzované věci byla aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu namístě, jak řádně a dostatečně vysvětlil krajský soud v napadeném usnesení, přičemž přinejmenším právnímu zástupci stěžovatele musela být judikatura o aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu při určení tarifní hodnoty podstatné pro stanovení výše mimosmluvní odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení známa a měl s ní stěžovatele při převzetí právního zastoupení dopředu seznámit. Ústavní soud v postupu krajského soudu žádné znaky neústavního pochybení neshledal.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že v případě ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 9. 2024 jde o návrh zjevně neopodstatněný, proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 23. 4. 2024 odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a ústavní stížnost proti usnesením okresního soudu ze dnů 1. 2. 2024 a 23. 4. 2024 odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu