Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, 390 01 Tábor, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 12. 2012 č. j. 13 T 123/2011-246, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 5. 2013 č. j. 14 To 57/2013-313, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014 č. j. 6 Tdo 450/2014-23, za účasti Okresního soudu v Táboře, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Tvrdí, že v případě přečinu zanedbání povinné výživy se nevypořádaly s otázkou výše výživného, kterou by byl povinen hradit, respektive skutečnou možností obžalovaného tuto úhradu činit, a s rozhodnou dobou, od níž je možné uvažovat o neplnění vyživovací povinnosti. Soudy pominuly, že po část doby uváděné ve výroku rozsudku vedl s manželkou společnou domácnost, v rámci které se podílel na výživě dětí a navíc manželka po ni pobírala sociální dávky, pro jejichž výši je určující počet členů domácnosti, tedy díky stěžovateli vyšší, což by mělo být zohledněno.
Opatrovnický soud mu stanovil vyživovací povinnost až od 1. 12. 2010, není tedy ani jasné, jak vysoká by předtím měla být, a tudíž pokud jde o období před tímto datem neplnění vyživovací povinnosti konstatovat nelze. Stěžovatel připouští, že neplatil výživné po opuštění společné domácnosti, nicméně byl prakticky bez příjmů a možnost nalezení zaměstnání pro něj byla obtížná. Práci se však záměrně nevyhýbal, naopak pracoval u poškozeného pana Trsky, který ho však nevyplácel v penězích, což potvrdili svědci Ondřej, Bartoň i Procházková.
Co se týče odsouzení dle bodu II. rozsudku, stěžovatel tvrdí, že poškozený Trsek stěžovatele dlouhodobě nutil k bezplatné práci a dopouštěl se vůči němu násilí, což by mělo být zohledněno. Pokud stěžovatel vzal nějaké peníze, učinil tak proto, že je považoval za společné či přímo za své, když pro Trsku pracoval a ten mu peníze dlužil. K porušení domovní svobody pak nemohlo dojít proto, že stěžovatel v předmětném domě bydlel. Tvrzení poškozeného Trsky, že tam mohl pobývat pouze v jeho přítomnosti, je účelové.
V případě odsouzení dle bodu III. rozsudku se pak soudy dostatečně nezabývaly rozpory mezi výpověďmi spoluobžalovaného a svědků.
Dále stěžovatel namítá podjatost soudce rozhodujícího ve věci v prvém stupni Mgr. Pořízka dané tím, že v květnu 2011 došlo mezi nimi v budově okresního soudu k hádce, kdy soudce Mgr. Pořízek stěžovatele z budovy vykázal.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnostní napadená rozhodnutí zrušil.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Nutno říci, že z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, ze kterých důkazů ve věci vyšly a jejich závěry se nejeví jako nepřiléhavé. V případě přečinu zanedbání povinné výživy je zde zejména vyjádření matky nezletilých, že stěžovatel na výživu svých dětí po celé předmětné období nepřispíval, přičemž z výpovědí svědků naopak vyplynulo, že za své příležitostné příjmy si zejména nakupoval alkohol a cigarety. Připustit lze snad jen, že obecné soudy se mohly podrobněji vyjádřit k některým stěžovatelovým námitkám týkajícím se období, po které ještě vedl s matkou dětí společnou domácnost, nicméně tuto výhradu nelze přeceňovat, kdy neplnění vyživovací povinnosti poté, co již tuto domácnost nesdílel, v každém případě plně postačuje pro závěr o vině stěžovatele daným trestným činem.
Vyživovací povinnost byla stěžovateli stanovena ve výši 800 Kč pro nezletilou dceru a 700 Kč pro nezletilého syna, což jsou bezpochyby částky, které stěžovatel, jenž měl zjevně dostatek prostředků na pravidelný nákup alkoholu a cigaret, musel být schopen hradit. Stěžovatelova argumentace týkající se odsouzení pro další trestné činy je pak pouhou polemikou se skutkovými závěry obecných soudů, kdy důvody, proč obecné soudy stěžovatelovým tvrzením neuvěřily, jsou v jejich rozhodnutích vysvětleny. Rovněž se stěžovatelovou námitkou podjatosti soudce soudu prvého stupně se soudy dostatečně vypořádaly, kdy v tomto směru lze odkázat na str.
7-8 usnesení Nejvyššího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu