Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Z., zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou, sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2025, č. j. 32 Co 130/2025-321, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 2. 2025, č. j. 0 P 13/2023-277, a to v částech, jež se týkají nezletilého A. Z., za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a 1) P. Z. a 2) nezletilých A. a 3) S. P. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Příbrami ("okresní soud") svěřil nezletilé - stručně řečeno - do rovnoměrné střídavé péče rodičů, přičemž stanovil rovněž speciální rovnoměrný režim péče v době prázdnin (výrok I). Současně uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého A. částkou 2 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého S. P. částkou 2 300 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky počínaje dnem právní moci výroku I tohoto rozsudku (výrok II). Stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého A. částkou 1 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého S. P. částkou 1 300 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám otce počínaje dnem právní moci výroku I tohoto rozsudku (výrok III). Tím okresní soud změnil svůj předchozí rozsudek, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu (výrok IV).
2. Stěžovatelka napadla rozhodnutí okresního soudu odvoláním, a to pouze v částech týkajících se nezletilého A. Ve vztahu k nezletilému S. P. nabyl rozsudek okresního soudu samostatně právní moci. Krajský soud v Praze ("krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I).
3. Stěžovatelka se závěry krajského a okresního soudu nesouhlasí, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 2 odst. 2 Listiny.
4. Stěžovatelka soudům vytýká, že nezohlednily důkazy zprávami psychologa a ignorovaly participační práva nezletilého. Nezohlednily, že nezletilý vyžaduje speciální a citlivý přístup, kterého dle jejího názoru není otec schopen. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2364/24 ze dne 5. 2. 2025 a uvádí, že soudy v nyní posuzované věci vycházely z nesprávného předpokladu, že symetrická střídavá péče je preferovaným výchovným modelem.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s úpravou výchovných poměrů k jejímu staršímu nezletilému synovi. Ústavní soud zdůrazňuje, že k rodinným věcem přistupuje ze shora uvedených důvodů obzvláště zdrženlivě. Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud nehodnotí úpravu péče nastavenou obecnými soudy jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dostatečně vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že rovnoměrná střídavá péče v současnosti nejlépe odpovídá aktuálním potřebám a zájmům nezletilého.
9. Krajský soud na základě doplněného dokazování konstatoval, že v nyní posuzovaném případě není v případě nezletilého A. dána žádná okolnost, která by vyloučila rovnoměrnou střídavou péči. Soudy dospěly k závěru, že oba rodiče naplňují kritéria pro svěřování dětí do péče v zásadě stejnou měrou. Zdůvodnění krajského soudu, jímž se přiklonil k totožnému hodnocení okresního soudu, Ústavní soud považuje za souladné se svou judikaturou, podle níž je nejlepším zájmem dítěte, aby bylo v péči obou rodičů.
Pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 41). Soudy přihlédly rovněž k sourozeneckým vazbám a zdůraznily, že by mohly být negativně ovlivněny, byl-li by u každého z bratrů stanoven odlišný režim péče (srov. rozsudek krajského soudu, bod 22; rozsudek okresního soudu, bod 11).
Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že by soudy ve svém rozhodnutí nezohlednily zprávy psycholožky. Soudy tyto zprávy vzaly v potaz (srov. rozsudek okresního soudu, bod 7), nicméně neshledaly, že by zdravotní problémy nezletilého, na něž stěžovatelka upozorňuje i v ústavní stížnosti, zakládaly důvod vylučující jeho svěření do rovnoměrné střídavé péče. Na takto odůvodněných závěrech neshledal Ústavní soud cokoliv excesivního, což teprve by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Lze též doplnit, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s napadenými rozhodnutími není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud dále uvádí, že za případné, resp. ústavně konformní považuje rovněž úvahy soudů týkající se přání nezletilého. Přání nezletilého byla přikládána patřičná váha, byť je soudy kriticky přehodnotily. Tento postup jim ovšem nelze vytýkat, neboť přání dítěte nelze označit za absolutní hodnotu (ačkoliv má bezesporu značný význam), od níž by se soud nemohl odchýlit, pakliže tento krok dostatečně odůvodní - tak jako v nyní posuzovaném případě - relevantními důležitými zájmy, mezi nimiž bude hrát nejzásadnější roli nejlepší zájem dítěte. Těmto požadavkům soudy dostály (srov. rozsudek krajského soudu, bod 23).
11. Napadená rozhodnutí neodporují ani nosným právním závěrům nálezu sp. zn. I. ÚS 2364/24 , v němž Ústavní soud při zhodnocení své předchozí judikatury konstatoval, že z jeho judikatury nelze dovodit, že by výchozím modelem úpravy péče rodičů o dítě měla být její symetrická varianta, tj. rozložená v poměru 50:50. Tomuto nálezu se rozhodnutí krajského a okresního soudu neprotiví. Jak již bylo vysvětleno výše, soudy vycházely z Ústavním soudem aprobované teze, že projevují-li oba rodiče skutečný zájem pečovat o své dítě a naplňují-li všechna kritéria podobnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu rovnosti, podle kterého je v nejlepším zájmu dítěte, aby o ně pečovali oba rodiče.
Pro naplnění uvedeného cíle představuje svěření dítěte do střídavé péče nejvhodnější model a odlišné řešení vyžaduje pečlivé odůvodnění, proč je v nejlepším zájmu dítěte jiná úprava vzájemných rodinných vztahů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017). V nyní posuzovaném případě ovšem soudy neshledaly žádný zvláštní důvod, který by je přiměl rozhodnout ve vztahu k nezletilému způsobem, jenž navrhovala stěžovatelka (výlučná péče), resp. způsobem odlišným (nerovnoměrná střídavá péče).
Individuální okolnosti nyní posuzovaného případu dle hodnocení soudů odůvodnily stanovení rovnoměrného režimu střídavé péče, což ostatně odpovídá požadavku plynoucímu z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2364/24 , že jakékoli uspořádání poměrů dítěte musí být v jeho nejlepším zájmu, který je třeba identifikovat na základě pečlivého zhodnocení všech relevantních okolností případu.
12. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí krajského a okresního soudu porušila shora uvedená základní práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu