Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Proška, BBA, MBA, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, se sídlem Nad Zátiším 22, 142 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015, č. j. 26 Cdo 1524/2015-382, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č. j. 55 Co 34/2014-215, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 55 Co 34/2014-215, ve znění usnesení ze dne 12. května 2014, č. j. 55 Co 34/2014-238, v řízení o návrhu žalobce (stěžovatele) na určení, že je nájemcem bytu (blíže specifikovaného v rozsudku) a o vzájemném návrhu žalované (Městské části Praha 8) na vyklizení tohoto bytu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně podmínek vyklizení tak, že žalobci (stěžovateli) uložil byt vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku (rozsudkem soudu prvního stupně byla naproti tomu žalobci uložena povinnost vyklidit tento byt do 15 dnů od zajištění náhradního bytu); jinak jej potvrdil.
Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na určení zamítnuta, nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků, a proto nabyl samostatně právní moci. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že u otce žalobce nedošlo k přechodu nájmu bytu, a i když jsou okolnosti dané věci poněkud nestandardní (žalovaná zpochybnila přechod nájmu bytu po téměř 20 letech), neshledal, že by byly dány důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a tedy že by bylo třeba vázat vyklizení bytu žalobce na podmínku zajištění náhradního bytu.
V této souvislosti zdůraznil, že současný společenský kontext na trhu s byty, kdy proběhla deregulace nájemného, umožňuje každému obstarat si bydlení podle svých potřeb a možností.
3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015, č. j. 26 Cdo 1524/2015-382, odmítnuto jako nepřípustné [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř.")], neboť odvolací soud posoudil otázku aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. a možného odepření výkonu vlastnického práva realizovaného žalobou na vyklizení bytu pro rozpor s dobrými mravy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14.
října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, vycházel rovněž z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha (že v dané věci postačí poskytnutí delší lhůty k vyklizení, nikoliv vázání povinnosti k vyklizení na zajištění bytové náhrady) nebyla ani zjevně nepřiměřená.
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
6. V dané věci stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na legitimní očekávání spočívající v tom, že mu s ohledem na jednání žalované a jeho zdravotní stav (tedy jinak řečeno s ohledem na dobré mravy) bude poskytnuta delší doba na vyklizení předmětného bytu. K tomu Ústavní soud uvádí, že posuzování otázky souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [srov. nález sp. zn. IV.
ÚS 2842/10 ze dne 25. května 2011 (N 101/61 SbNU 527)]; soudce totiž nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. srpna 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům však přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole.
Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. září 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. K uvedenému lze pouze dodat, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč stěžovateli nenáleží bytová náhrada, když neshledal podmínky pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. a současně posoudil a upravil i délku doby stanovené pro vyklizení. I z pohledu Ústavního soudu se v kontextu všech okolností sporu nejeví, že by stěžovateli uložená povinnost k vyklizení předmětného bytu bez poskytnutí bytové náhrady, jakož i doba pro jeho vyklizení stanovená na 3 měsíce od právní moci rozsudku byla nepřiměřená.
8. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu