Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. P. R., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 23. května 2003 čj. 31 To 239/2003-10, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 23. května 2003 čj. 31 To 239/2003-10, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ze dne 30. dubna 2003 č. j. 1 Nt 334/2003-5 o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, konkrétně pak ustanovení článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Liberci ze dne 10. 1. 2003 č. j. 1 Nt 1/2003-6 vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Dne 31. 3. 2003 rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec pod č. j. 4 KZv 1/2003-63, že se stěžovatel podle § 71 odst. 3 tr. řádu ponechává ve vazbě. Následné žádosti stěžovatele o propuštění z vazby krajský státní zástupce nevyhověl, a proto o této žádosti rozhodoval znovu Okresní soud v Liberci, který usnesením ze dne 30. dubna 2003 sp. zn. 1 Nt 334/2003 podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítnul žádost o propuštění z vazby. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 23. května 2003 č. j. 31 To 239/2003-10. Proti posledně uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem směřuje ústavní stížnost.
Trestní stíhání stěžovatele není doposud skončeno. Na základě obžaloby podané krajským státním zástupcem v Ústí nad Labem dne 13. 5. 2003 vynesl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec dne 17. října 2003 odsuzující rozsudek (sp. zn. 28 T 9/2003), kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku nebylo dosud rozhodnuto. Stěžovatel byl dne 4. 11. 2003 propuštěn z vazby.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 31. 3. 2003 (č. j. 4 KZv 1/2003-63) o tom, že se stěžovatel podle § 71 odst. 3 tr. řádu ponechává ve vazbě, bylo vydáno předčasně, protože podle § 71 odst. 3 tr. řádu mělo být rozhodnuto až po uplynutí tříměsíční lhůty trvání vazby, tj. po 9. dubnu 2003. Předčasným rozhodnutím státního zástupce prý byla nezákonně omezena stěžovatelova osobní svoboda. Stěžovatel dovozuje, že pokud poté Okresní soud v Liberci nenapravil údajně chybné rozhodnutí státního zástupce a zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby a Krajský soud v Ústí nad Labem v druhé instanci zamítl jeho stížnost, byl prý jejich postup nezákonný a protiústavní.
Při posuzování zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce měřítkem ústavnosti bere Ústavní soud na zřetel to, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. Je zřejmé, že zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně.
Podle článku 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Dle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Ustanovení článku 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavní rámec výroku a odůvodnění napadaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a shledal, že stěžovatelova námitka není důvodná. Krajský soud své zamítavé rozhodnutí podrobně a věcně správně odůvodnil.
S argumentací stěžovatele, že rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě mělo být podle § 71 odst. 3 tr. řádu vydáno až po uplynutí tříměsíční lhůty po vzetí do vazby, se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Z dikce citovaného ustanovení trestního řádu totiž vyplývá toliko maximální doba určená státnímu zástupci k rozhodování o dalším trvání vazby, kterou nelze překročit, není však možné z ní dovozovat, že předmětné rozhodnutí nelze učinit v přiměřené době ještě před vypršením zákonem stanovené doby tří měsíců. Obdobný názor zastává rovněž uznávaná trestněprocesní literatura (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck 2002, str. 403). Ve stejném smyslu Ústavní soud již judikoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 371/02
.
Stěžovatelova argumentace, že Ústavní soud svým dřívějším judikátem pod sp. zn. IV. ÚS 692/02 rozhodl způsobem, který údajně podporuje stěžovatelem zastávaný výklad ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu, není korektní. Citovaný nález Ústavního soudu se vztahuje ke zcela jiné situaci, kdy státní zástupce ve lhůtách stanovených v citovaném ustanovení tr. řádu vůbec nerozhodl; problémem předčasného rozhodnutí se nález nezabývá.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení trestněprocesních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.
Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r. předseda senátu