Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Šůsové, zastoupené Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, směřující proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2018, č. j. 15 Co 130/2018-132, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti výroku II. v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Plzni (dále též jen "krajský soud"), jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným výrokem změnil nákladový výrok usnesení Okresního soudu v Tachově (dále též jen "okresní soud") ze dne 17. 1. 2018, č. j. 11 EXE 3034/2016-115, a to tak, že se žádné z účastnic exekučního řízení, v němž stěžovatelka vystupovala coby povinná, nepřiznává právo na náhradu nákladů exekuce vedené před soudním exekutorem a soudem prvního stupně.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") potvrdil jako věcně správné výše citované prvoinstanční rozhodnutí okresního soudu, jímž došlo k zastavení exekuce nařízené proti stěžovatelce předběžným opatřením téhož soudu ze dne 22. 4. 2016. V daném řízení šlo o to, zda se stěžovatelka po doručení exekučního titulu (předběžného opatření) dopustila jednání, jehož se měla zdržet (konkrétně se jednalo o zdržení se vyjádření na adresu oprávněné, Ing. Lenky Zumrové, MBA). Stěžovatelka v řízení před okresním soudem prokázala, že uvedenou povinnost neporušila, na základě čehož okresní soud vyhověl jejímu návrhu a rozhodl o zastavení exekučního řízení podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
5. Nemaje k dispozici jiný prostředek nápravy, stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti napadá právě výrok o nákladech exekučního řízení. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti vymezuje proti bodu 9 napadeného usnesení, v němž krajský soud uvedl následující: "V řízení o zastavení exekuce byla povinná úspěšná, avšak vzhledem k tomu, že napadeným usnesením byla exekuce skončena, měl soud prvního stupně přihlédnout i k celému jejímu průběhu, zejména k tomu, že povinná neměla úspěch s návrhem na odklad exekuce. Vzhledem k tomu odvolací soud výrok o nákladech účastnic změnil a rozhodl, že se žádné z účastnic právo na náhradu nákladů dosavadního řízení nepřiznává." Citované závěry krajského soudu považuje stěžovatelka za "zcela chybné, nesprávné a hlavně nepřezkoumatelné, neboť nemají žádnou oporu v soudním spisu", z čehož dovozuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
8. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
9. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, naznačených obecných východisek ústavního přezkumu výroků o nákladech řízení v bagatelní částce si je ostatně vědoma i sama stěžovatelka (srov. str. 3 ústavní stížnosti).
10. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadený nákladový výrok, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu. Krajský soud totiž odůvodnil, byť jen zcela stručně, proč přistoupil k rozhodnutí o nepřiznání nákladů exekučního řízení, přičemž konkrétně uvedl, že v řízení o zastavení exekuce sice byla stěžovatelka úspěšná, ale současně neuspěla s návrhem na odklad exekuce.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, návrhu stěžovatelky na odklad exekuce skutečně nebylo vyhověno, nelze tak souhlasit s jejím tvrzením, že by snad závěr krajského soudu neměl oporu ve spise. Tento postup přitom Ústavní soud považuje za akceptovatelný, protože jakkoliv nekoliduje se základními právy stěžovatelky. Jak již bylo naznačeno výše, předkládaná ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, neboť se pohybuje výhradně na úrovni podústavního práva, jehož výklad však Ústavnímu soudu, jenž nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, nepřísluší.
11. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu