Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje David Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Terezou Večeře Chadimovou, advokátkou se sídlem Karlov 254, Velká Bíteš, proti rozhodnutí ředitele Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno ze dne 21. září 2023 č. j. VS-201505-2/ČJ-2023 a rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2023 sp. zn. 5 Nt 328/2023, za účasti Vězeňské služby České republiky - Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno a Městského soudu v Brně, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud ve Skalici rozsudkem ze dne 2. 11. 2022 č. j. 8 T 54/2022-690 uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu a uložil mu trest odnětí svobody se zařazením do výkonu trestu s minimálním stupněm strážení. Stěžovatel výkon trestu zahájil ve Slovenské republice. V průběhu výkonu trestu byla stěžovateli údajně udělena jedna pochvala, kázeňsky trestán nebyl. Stěžovatel byl následně přeložen k výkonu trestu do České republiky. Napadeným rozhodnutím ředitele věznice byl podle § 12b odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, umístěn do oddělení se středním stupněm zabezpečení.
Ředitel věznice umístění odůvodnil vyhodnocením vnějších a vnitřních rizik a doporučení odborné komise. Připomněl, že stěžovateli byl uložen trest za úmyslnou trestnou činnost převyšující 1 rok a že je ve výkonu trestu poprvé. Stěžovatel podal dle § 12b odst. 3 zákona o výkonu trestu návrh na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. Návrh dle § 324a odst. 1, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, městský soud zamítl svým napadeným rozhodnutím.
3. Stěžovatel se zařazením do středního stupně zabezpečení nesouhlasí. Připomíná, že mu zbývalo vykonat cca 7 měsíců trestu odnětí svobody a ve Slovenské republice byl zařazen do věznice s režimem odpovídajícím nižšímu stupni zabezpečení. Věznice podle něj o jeho zařazení rozhodla mechanicky bez jakéhokoli individuálního vyhodnocení. Nezjišťovala stěžovatelův dosavadní způsob života, jakým způsobem vykonával trest, ani rysy jeho osobnosti, jak předpokládá § 6a odst. 8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., řád výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel připomíná, že s ním ve věznici nebyl proveden žádný pohovor, ani ustavena komise, která by zodpovídala za vydání odborného stanoviska k jeho osobnosti. Městský soud ke stížnosti stěžovatele postupoval stejně laxním způsobem. Podle jeho názoru si soud měl vyžádat zprávu o dosavadním průběhu výkonu trestu ze slovenské strany. Z ní by zjistil dosavadní bezproblémový průběh výkonu trestu a mohl by rozhodnout o jeho zařazení do nižšího stupně zabezpečení.
4. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, ústavně zaručené základní právo na vyhovění návrhu na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení dle § 12a odst. 3 zákona o výkonu trestu neexistuje (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 949/20 ze dne 5. 5. 2020, bod 9.), neboť rozhodování o umístění odsouzených do oddělení věznice s ostrahou s určitým stupněm zabezpečení již z ústavněprávního hlediska nespadá do oboru ukládání trestu, ale jeho výkonu (srov. např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 544/18 ze dne 28. 2. 2018 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2852/17 ze dne 7. 6. 2018). Takové rozlišování mezi požadavky ústavněprávních garancí ukládání trestu na jedné straně a jeho výkonu na straně druhé je zcela v souladu i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 10. 2013 ve věci del Río Prada proti Španělsku, stížnost č. 42750/09, bod 83.). To pochopitelně neznamená, že by se sféra výkonu trestu zcela vymykala možnosti přezkumu v řízení o ústavní stížnosti, nicméně zásah Ústavního soudu připadá do úvahy toliko pro případy extrémních excesů při aplikaci příslušné zákonné či podzákonné právní úpravy nesoucí s sebou zjevně arbitrární a citelný zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod odsouzeného.
6. O nic takového v nynější věci nejde. Zařazení odsouzeného do oddělení s určitým stupněm zabezpečení věznice s ostrahou je rozhodné pro přísnost režimu výkonu trestu z hlediska míry vnitřního zabezpečení a z toho plynoucích omezení, avšak samo o sobě nijak nemodifikuje samotný obsah odnětí svobody coby druhu trestu. Ředitel věznice postupoval v souladu s doporučením odborné komise. V odůvodnění uvedl, že hlavním kritériem bylo odsouzení stěžovatele za úmyslnou trestnou činnost převyšující 1 rok.
Délka trestu a zavinění odsouzeného jsou přitom zásadní kritéria, která je nutné při rozhodnutí o umístění podle řádu výkonu trestu zohlednit. Městský soud k projednání žádosti stěžovatele nařídil veřejné zasedání, při němž stěžovatel mohl své argumenty týkající se dosavadního řádného výkonu trestu uvést. K námitce dosavadního bezproblémového průběhu výkonu trestu na Slovensku lze připomenout, že kritérium charakteristiky osobnosti a dosavadního způsobu života (v odstavci 8 § 6a řádu) jsou toliko demonstrativní, přičemž samotná konstrukce § 6a řádu výkonu vychází z toho, že primárním klíčem ke stanovení správného oddělení jsou odst. 2 až 6, zatímco odst. 7 a 8 jsou toliko jejich korektivy.
Tato konstrukce nevyvolává a priori ani pochyby z hlediska stěžovatelem uváděného údajného rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel totiž nebyl zbaven svobody na základě napadených rozhodnutí, ale na základě odsuzujícího rozsudku, přičemž, jak výše uvedeno, zařazení odsouzeného do oddělení věznice s ostrahou s určitým stupněm zabezpečení nenáleží z ústavněprávního hlediska do oboru pojmu "trest" ale "výkon trestu".
6. Napadená rozhodnutí tedy nelze charakterizovat jako exces ve shora nastíněném smyslu. K tomu Ústavní soud rovněž připomíná, že napadená rozhodnutí se týkají toliko prvotního umístění stěžovatele do oddělení se středním stupněm zabezpečení, které však nepředurčuje nezvratně míru omezení, kterým jistě bude stěžovatel vystaven po celou dobu výkonu svého trestu. Dle § 11a odst. 1, odst. 2 řádu výkonu se o změně umístění do některého z oddělení věznice s ostrahou rozhoduje při změně míry vnějších nebo vnitřních rizik, která musí být vyhodnocena vždy mimo jiné alespoň při hodnocení plnění programu zacházení či při hodnocení dodržování vězeňského režimu.
Dle § 38 odst. 1 písm. c) řádu výkonu se hodnocení úspěšnosti plnění programu zacházení ve věznici s ostrahou provádí nejméně jednou za tři měsíce. Stěžovatel má tedy reálnou možnost dosáhnout umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení při periodickém hodnocení úspěšnosti programu zacházení. S ohledem na zbývající délku výkonu trestu jej může ředitel věznice zařadit do výstupního oddílu (dle § 12 řádu výkonu).
7. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu