Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bártíka, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1675/2025-252 ze dne 26. 8. 2025, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 253/2024-208 ze dne 7. 1. 2025 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 11 C 280/2023-149 ze dne 27. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou před Okresním soudem Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost ve smyslu § 1178 občanského zákoníku sdělit mu jméno a adresu bydliště vlastníka a osoby, které přenechal byt k užívání, k tam uvedeným jednotkám ke dnům 26. 1. 2022, 26. 8. 2022 a 30. 1. 2021.
3. Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; dospěl k závěru, že žaloba vykazuje znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku, neboť stěžovatel požaduje po vedlejším účastníkovi značné množství informací, aniž by svůj zájem na jejich poskytnutí dostatečně objasnil. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy postupovaly nepřezkoumatelně, jednostranně, libovolně a v rozporu s požadavky spravedlivého procesu. Podle něj se zaměřily výlučně na jeho jednání, které posoudily jako zneužívající výkon práva, aniž by v širším kontextu zohlednily chování vedlejšího účastníka, zejména jeho dlouhodobou nečinnost, ignorování opakovaných výzev a porušování zákonných povinností. Soudy tím porušily požadavek komplexně hodnotit chování obou účastníků řízení, který plyne z nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369).
5. Podle stěžovatele není zřejmé, v čem je problematické, že vedlejšího účastníka opakovaně vyzývá ke splnění zákonných povinností, neboť jde o legitimní a zákonem předvídaný postup. Zdůrazňuje, že každý člen společenství vlastníků má vůči němu řadu práv a žádný předpis členy neomezuje v tom, aby tato práva uplatňovali v jeden okamžik. Rozsah požadovaných informací nelze považovat za excesivní, neboť se stěžovatel nedomáhal všech práv, ale pouze úzce specifikovaného okruhu informací ke třem konkrétním datům. Závěr soudů, že stěžovatel podává proti vedlejšímu účastníkovi desítky žalob ročně, není konkretizovaný a neobsahuje žádnou analýzu jednotlivých řízení. Argumentace okresního soudu o dopadu aktivity stěžovatele na činnost okresního soudu je irelevantní - 33 žalob v roce 2023 připadajících na 13 soudců nemůže ovlivnit chod soudu. Dále soudy pominuly, že v jiných řízeních byl stěžovatel úspěšný. Stěžovatel konečně namítá, že pochybil také Nejvyšší soud, neboť není zřejmé, jakým způsobem se vypořádal s jednotlivými dovolacími námitkami.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
9. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jeho žaloba představuje zjevné zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku. V této souvislosti zejména namítá nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud ovšem shledal, že požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí plynoucí z práva na soudní ochranu [podrobněji viz např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09
(N 207/54 SbNU 565)] byly v projednávané věci splněny. Skutečnost, že závěry soudů nejsou pro stěžovatele příznivé, neznamená, že jsou nedostatečné či nepřezkoumatelné. Žádný rozpor - natož extrémní - mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými a právními závěry přitom Ústavní soud nezjistil.
10. Soudy se dostatečně vypořádaly se všemi relevantními námitkami a argumenty stěžovatele a na základě řádně vyložených úvah odůvodnily, proč jde v tomto konkrétním případě o zneužití práva. Vypořádaly se i s tvrzením, že v jiných řízeních byl stěžovatel se svým nárokem úspěšný. Soudy nevyšly pouze z množství souběžně podaných žádostí či zmínky o zahlcování soudu, ale i z dalších okolností - například drobení požadovaných informací v žádostech, opakované požadování totožných údajů k různým (i velmi blízkým) datům bez vysvětlení důvodu. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel neobjasnil, jaký legitimní cíl sleduje těmito žádostmi na informace v tak velkém rozsahu a frekvenci. Jeho tvrzení, že jde o reakci na nečinnost vedlejšího účastníka nelze považovat za dostatečné k vyvrácení závěrů o šikanózním charakteru jeho postupu.
11. Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy neposuzovaly jeho jednání v širším kontextu a v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 2700/15
nezohlednily chování obou účastníků, neboť právě to učinily. Neposuzovaly žádost a následnou žalobu stěžovatele izolovaně, ale v kontextu dalších úkonů stěžovatele a jím vyvolaných řízeních a jeho postoje v nich. Zohlednily i to, že vedlejší účastník řadu svých povinností plnil a že množství nároků, s jejichž plnění má být vedlejší účastník v prodlení, vytváří sám stěžovatel.
12. Stěžovatel se nemůže bránit ani argumentací, že jeho žádosti nejsou šikanózní proto, že jde o uplatňování jeho zákonných práv. Zákaz zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku totiž slouží jako korektiv právě v případech, kdy je výkon práva formálně v souladu se zákonem [srov. např. Lavický, P. § 8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 59, marg. č. 17.].
13. Ústavněprávní pochybení neshledal Ústavní soud ani v usnesení Nejvyššího soudu, který řádně vyložil, že posouzení zneužití práva závisí na konkrétních okolnostech případu a že úvahy odvolacího soudu jsou konzistentní, přiměřené a přesvědčivě odůvodněné.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu