Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně o ústavní stížnosti obchodní společnosti SATPET Production s. r. o., sídlem Nádražní 601/159, Ostrava, zastoupené JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., advokátem, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 1 As 24/2024-30 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2024 č. j. 76 A 3/2023-76, ve znění opravného usnesení ze dne 23. května 2024 č. j. 76 A 3/2023-89, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Statutárního města Karviné, sídlem Fryštátská 72/1, Karviná, Renáty Ondroušové a obchodní společnosti MERANO a. s., sídlem Na Novém poli 381/5, Karviná, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka vlastní na území Karviné část bývalého zemědělského areálu s výrobní halou, které využívá jako komerční prostory. V roce 2013 zde postavila přístavbu. Magistrát města Karviné a Krajský úřad Moravskoslezského kraje nařídily svými rozhodnutími odstranění této přístavby jako stavby provedené bez stavebního povolení, jeho alternativy či dodatečného povolení podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka proti těmto rozhodnutím podala dne 16. 3. 2023 správní žalobu a současně navrhla zrušit územní plán prvního vedlejšího účastníka (ve formě opatření obecné povahy) vydaný dne 23. 4. 2018.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") poté vyloučil návrh stěžovatelky na zrušení územního plánu k samostatnému projednání. Napadeným usnesením posléze návrh (na zrušení územního plánu) odmítl jako opožděný s tím, že návrh na tzv. incidenční přezkum opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 věty druhé soudního řádu správního lze podat jen tehdy, bylo-li užito územního plánu ve věci, ve které podal navrhovatel současně žalobu. Zde se však žaloba týká rozhodnutí o nařízení odstranění stavby pro chybějící nezbytný podkladový (individuální) akt. Soulad s územním plánem v takovém kontextu rozhodný není. Stěžovatelka v nynější věci tedy mohla podat pouze "obecný" návrh na zrušení opatření obecné povahy, u něhož však jednoroční lhůta pro jeho podání již uplynula.
4. Nejvyšší správní soud nato napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Krajský soud správně vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016 č. j. 1 As 115/2016-23 a navazující judikatury, podle níž není možné projednat návrh na zrušení opatření obecné povahy po uplynutí zákonné lhůty k jeho podání ani a právě tehdy, je-li podán současně s žalobou proti rozhodnutí o nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy jako ve věci stěžovatelky. Jiné námitky, než zpochybnění použitelnosti uvedené judikatury, která je však bez dalšího přiléhavá, stěžovatelka v kasační stížnosti nevznesla.
5. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy řešily jen procesní stránku věci, aniž se zabývaly podstatou incidenčního přezkumu územního plánu, který stěžovatelka vyvolala. Při odmítnutí návrhu se přitom soud nesmí podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) omezit na pouhou citaci zákona či odkaz na judikaturu, aniž se vyjádří k individuálním okolnostem věci. Dále stěžovatelka vysvětluje okolnosti koupi areálu v roce 2012; tehdy nebylo k dispozici kolaudační rozhodnutí a vycházelo se z katastru nemovitostí. Tvrdí proto, že se má vycházet z principu materiální publicity veřejných seznamů; nesoulad mezi katastrem nemovitostí a kolaudačním rozhodnutím nesmí být přičítán k její tíži.
6. Dále stěžovatelka uvádí, že v roce 2012 započala přípravné práce na přístavbě, což je v podstatě jen námořní kontejner, který ničemu a nikomu nezavazí. Od té doby několikrát jednala s úřady, avšak nikdo nikdy nenaznačil, že by přístavba mohla představovat problém. Dodatečné povolení nebylo vydáno pro nesoulad s územním plánem. Stěžovatelka proto tvrdí, že podstatou nynější ústavní stížnosti je námitka, že nikdo z vlastníků dotčených nemovitých věci nedal souhlas ani podnět ke změně způsobu jejich užívání podle územního plánu. Teprve sedm měsíců po jeho změně se na kontrolní prohlídce stěžovatelka dozvěděla, že se u jejích pozemků změnil způsob užívání. V roce 2019 jí byla doručena výzva k ukončení výroby, ale tehdy již lhůta k podání návrhu na zrušení územního plánu uplynula. Nikdo z vlastníků nemovitých věci v dotčených plochách neměl důvod při přijímání územního plánu pátrat, zda se bude územní plán v této části měnit. Nelze akceptovat, aby byl jednotlivec neustále ve střehu, zda veřejná správa neprovádí změnu, která se jej může negativně dotknout.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se týká rozhodnutí správních soudů o odmítnutí návrhu na zrušení opatření obecné povahy jako opožděného. Již tím je tedy určen rozsah skutečností a otázek, kterými se správní soudy byly oprávněny v této procesní situaci legitimně zabývat. A priori proto nemohlo dojít k jejich pochybení v rovině ústavního práva, soustředily-li své úvahy zejména k otázkám spojeným s včasností návrhu (vyloučeného k samostatnému projednání); chybějící vypořádání věcných námitek je logickým důsledkem toho, že se návrh stěžovatelky odmítá z procesních důvodů. Takový postup je v obecné rovině plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Rovněž Ústavní soud proto může své úvahy a svůj (ústavní) přezkum směřovat pouze vůči otázkám spojeným s oprávněností odmítnutí návrhu stěžovatelky jako opožděného.
10. V tomto kontextu přitom stěžovatelka namítá, že po ní není spravedlivé požadovat, aby splnila jednoroční tzv. objektivní lhůtu pro podání (obecného, tzv. abstraktního) návrhu na zrušení opatření obecné povahy, neiniciovala-li sama změnu územního plánu v části jí se týkající. Podle § 101b odst. 1 věty druhé soudního řádu správního nelze lhůtu k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy prominout, a to ani ve vazbě na navazující správní rozhodnutí, opatření nebo jiný úkon nahrazující rozhodnutí.
Pro odchýlení se od tohoto výslovně zákonem stanoveného pravidla by tak pro Ústavní soud musel existovat skutečně mimořádný, ústavněprávně relevantní důvod. Sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti připouští, že se o změnách územního plánu dozvěděla sedm měsíců po vydání územního plánu, tedy v dosud otevřené lhůtě k podání (obecného) návrhu. Zákon nadto lhůtu k podání návrhu koncipuje jako tzv. objektivní, tedy bez ohledu na vědomí potenciálního navrhovatele o změnách územního plánu, což stěžovatelka ve své argumentaci nereflektuje.
11. Naznačuje-li snad stěžovatelka, že územní plán prvního vedlejšího účastníka měl být podkladem pro zamítnutí návrhu na dodatečné povolení stavby, opomíjí, že uvedené řízení je řízením samostatným (§ 129 odst. 2 stavebního zákona). Stěžovatelka tedy možnost eventuálně brojit proti územnímu plánu měla právě v souvislosti s řízením o dodatečném povolení stavby, s čímž ostatně judikatura Nejvyššího správního soudu ustáleně operuje (srov. bod 32 rozsudku sp. zn. 1 As 115/2016, bod 14 rozsudku ze dne 14. 3. 2018 č. j. 2 As 324/2017-34 či bod 14 rozsudku ze dne 26. 1. 2023 č. j. 8 As 242/2021-48). Uvedená námitka stěžovatelky tedy nemá vliv na opodstatněnost závěru, že v řízení o nařízení odstranění stavby není aspekt souladu s územním plánem rozhodný. Z hlediska práva na přístup k soudu zde tedy u správních soudů k žádnému pochybení nedošlo a žádné mimořádné důvody pro jiné řešení dány nejsou.
12. Zbylé námitky s nynější věcí, tedy odmítnutím návrhu stěžovatelky jako opožděného, nesouvisí, ať již jde o námitky porušení principu materiální publicity, tvrzení o marginálním charakteru přístavby či argumentaci, že žádný z orgánů veřejné moci dosud neměl s přístavbou problém. I u nich je zde proto dána jejich zjevná neopodstatněnost. Lze proto uzavřít, že správní soudy při odmítnutí návrhu postupovaly v souladu se zákonem, judikaturou, jakož i ústavně zaručenými právy stěžovatelky.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu