Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MgA. Jana Mimochodka, právně zastoupeného Mgr. Petrem Vasilevem, advokátem, AK se sídlem Mánesova 752/10, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. 6. 2018 č. j. 59 Co 188/2018-116, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 10. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že žalobkyně podala proti stěžovateli a dalšímu žalovanému žalobu o náhradu škody ve výši 780 130,68 Kč s příslušenstvím, kterou se domáhala úhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a nákladů vynaložených na znalecký posudek, a to i přesto, že byla ze strany stěžovatele vyzývána k mimosoudnímu jednání a ke konkretizaci nároku s vylíčením alespoň základních skutečností, ze kterých dovozuje odpovědnost stěžovatele na vzniku zranění. Žalobkyně vzala později žalobu v plném rozsahu zpět. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 23. 4. 2018 č. j. 9 C 219/2017-103 řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil a dále rozhodl o nákladech řízení a stěžovateli přiznal na jejich náhradě částku ve výši 77 129 Kč.
3. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně odvolání, a to z důvodu, že nedošlo k aplikaci § 150 o. s. ř. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl, že usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti v napadeném výroku se mění tak, že je žalobkyně povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit stěžovateli částku 42 567 Kč do šesti měsíců od právní moci a dále, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil zejména osobními poměry žalobkyně a okolnostmi případu, které jsou relevantní pro aplikaci § 150 o. s. ř.; stěžovateli proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, ale pouze ve dvou třetinách.
4. Stěžovatel má za to, že postup odvolacího soudu zásadně omezil jeho práva na spravedlivý proces, a to konkrétně tím, že nebyl ze strany odvolacího soudu poučen o odlišném právním názoru a především nebyl upozorněn na případnou možnost aplikace moderačního práva dle § 150 o. s. ř.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl změněn nákladový výrok usnesení nalézacího soudu, a zároveň bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1.
11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98 , ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98 , ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02 , ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02 , ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05 , nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10 ). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech jednotlivá nákladová rozhodnutí přezkoumávat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10.
1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12 ).
8. Moderace podle § 150 o. s. ř. je výjimečný prostředek, který cílí na extrémní situace, v nichž existují důvody hodné zvláštního zřetele, a v zájmu spravedlnosti je namístě moderovat právo na náhradu nákladů řízení. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.
Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02 ). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Při posuzování ústavnosti aplikace ustanovení § 150 o.
s. ř. je vždy podstatnou ta skutečnost, zda obecný soud svůj postup ve věci řádně odůvodnil, tj. zda uvedl okolnosti, které ho vedly k odchýlení se od obecných zásad při určování náhrad nákladů řízení. Podle náhledu Ústavního soudu odvolací soud tyto okolnosti uvedl, byť je může stěžovatel hodnotit odlišně.
9. Stěžovateli muselo být zřejmé, že jak soud I. stupně, tak soud odvolací o aplikaci § 150 o. s. ř. uvažují. Z usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti je zřejmé, že se tento soud návrhem žalobkyně na aplikaci § 150 o. s. ř. výslovně zabýval, ale učinil závěr, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by takový postup odůvodňovaly. Odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení pak, jak vyplývá z usnesení odvolacího soudu, soud zaslal stěžovateli k vyjádření, který tak také učinil a vyslovil svůj nesouhlas s případnou aplikací § 150 o.
s. ř. Svůj postoj odůvodnil podobně jako ústavní stížnost a navrhl potvrzení napadeného nákladového výroku soudu I. stupně. Lze tedy uzavřít, že se ze strany obecných soudů nejednalo o překvapivé rozhodnutí, neboť se jednalo o jedinou otázku, která byla v řízení o odvolání řešena, účastníci řízení s ní byli obeznámeni a měli možnost se k ní vyjádřit. V uvedeném postupu Ústavní soud neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu