Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje David Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Mikuláše z Husi 382/12, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2022, č. j. 67 To 305/2022-199, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 1 T 34/2020, v právní moci dnem 20. 1. 2021, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 7 To 438/2020, v trvání 12 měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21.
1. 2019, sp. zn. 38 T 2/2019, v právní moci dnem 16. 2. 2019, ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 38 T 2/2019, v právní moci dnem 19. 12. 2020, jímž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel původně podmíněně odložený trest v trvání 2 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 44 T 10/2022, v právní moci dnem 11. 3. 2022, vykoná. Soud mu zároveň stanovil zkušební dobu podmíněného propuštění v trvání tří let za současného stanovení dohledu probační a mediační služby.
Dále mu soud uložil přiměřené omezení, aby ve zkušební době řádně plnil veškeré své vyživovací povinnosti, tj. řádně hradil běžné výživné a dle svých sil splácel i výživné dlužné.
3. Ke stížnosti státní zástupkyně Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že obvodní soud nedospěl k věcně správnému závěru, pokud uzavřel, že stěžovatel všechny zákonné podmínky pro podmíněné propuštění splňuje. Již splnění druhé podmínky polepšení stěžovatele soud považuje za hraniční. Soud zohlednil, že stěžovatel za dobu výkonu trestu odnětí svobody získal pouze tři odměny pro vcelku běžné důvody, z čehož soud dovodil, že by dosavadní výkon trestu odsouzeným nebyl ve srovnání s dalšími obdobnými případy z rozhodovací praxe soudu výjimečně příkladný.
Pro závěr o splnění této druhé podmínky polepšení však nakonec v úvahách soudu převážilo, že stěžovatel do výkonu trestu nastoupil sám, je zařazen v I. prostupní skupině vnitřní diferenciace a má dobré hodnocení z věznice i z pracoviště. Stížnostní soud však neshledal splnění třetí podmínky, tedy předpokladu vedení řádného života na svobodě. Soud přitom zdůraznil, že stěžovateli nekladl k tíži závažnost a charakter spáchané trestné činnosti jako takové, ale posuzoval reálná rizika nepřijatelného chování stěžovatele po propuštění.
Zmínil, že stěžovatel má v rejstříku trestů 8 záznamů, přičemž mu soudy opakovaně ukládaly tresty nespojené s faktickým omezením na svobodě a opakovaně mu dávaly šance v podobě prodloužené zkušební doby. Tyto však nevedly k jeho nápravě a tresty musely být přeměněny v nepodmíněné tresty odnětí svobody. Zohlednil i to, že stěžovatel dlouhodobě zcela rezignoval na svou vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi. Trestnou činnost páchal i v době, kdy měl zajištěné bydlení, zaměstnání a podporu rodiny.
I přes pozitivní hodnocení stěžovatele není podle městského soudu proces jeho nápravy doposud završen.
4. Stěžovatel namítá, že městský soud v odůvodnění svého usnesení předeslal, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Tím podle něj deklaroval de facto nezákonné omezení použití tohoto institutu. V odůvodnění rozhodnutí chybí zhodnocení, jaký byl účinek aktuálně vykonaného trestu na stěžovatele. Soud opět nezohlednil jiné okolnosti než trestní minulost stěžovatele a nevyhodnotil změnu v jeho životě. Nezohlednil ani váhu jeho prokazatelného polepšení ve výkonu trestu, dále jeho výhled na možné oddlužení, zajištěné bydlení a příjem. Nezabýval se ani zbývající délkou trestu. Fakticky stěžovateli sdělil, že pro osobu, jako je on, není institut podmíněného propuštění určen.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že soud své zamítavé rozhodnutí založil na formalistickém hodnocení jeho trestní minulosti a ostatní (pozitivní skutečnosti) nezohlednil. Tomu však Ústavní soud nepřisvědčil.
8. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že samotná trestní minulost nebyla rozhodující pro zamítnutí stěžovatelova návrhu. Soud hodnotil zejména stěžovatelovu neschopnost nepáchat trestnou činnost při pobytu na svobodě ve zkušební době opakovaně prodlužované.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soud nepřehlédl či nebagatelizoval nějakou okolnost reálně prokazující změnu ve stěžovatelových povahových rysech. Spolehlivě prokázat takovou skutečnost může být sice náročné, avšak obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Podle Ústavního soudu je tak v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní povinnost o zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce "automatické" nápravy (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016).
10. Vzhledem k opakovaným minulým selháním, kdy stěžovatel nedokázal dodržet podmínky řádného života na svobodě, nelze dospět k závěru, že by soud přehlédl či bagatelizoval skutečnosti, které by dostatečně v době jeho rozhodování podporovaly pozitivní prognózu řádného vedení života. Zároveň dal soud jasně najevo, že se stěžovatel svou snahou a aktivním přístupem k výkonu trestu ubírá správným směrem a splnění i třetí podmínky je možné v jeho případě očekávat.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu