Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Zemanem, advokátem, sídlem Skřivanova 337/7, Brno, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2023 č. j. 12 Co 222/2023-321, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a T. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného výroku soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 5. 4. 2023 č. j. 64 EXE 3806/2014-295 zastavil exekuci vedenou soudní exekutorkou Mgr. Lenkou Černoškovou, Exekutorský úřad Prostějov, pod sp. zn. 18 EX 6101/14, a to v její části pro běžné výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně od 1. 5. 2023 do budoucna (výrok I). Naproti tomu "ve zbytku" návrh stěžovatele (tj. povinného) ze dne 12. 12. 2014, doplněný podáním ze dne 2. 4. 2023, na zastavení uvedené exekuce zamítl (výrok II) a současně rozhodl, že se uvedená exekuce nezastavuje ani v její části, pokud je vedena pro vymožení nákladů exekuce (výrok III). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že odvolací řízení se v jeho části, pokud směřuje vůči výroku I usnesení městského soudu, zastavuje (výrok I). Ve výrocích II, III a IV se usnesení městského soudu potvrzuje ve znění, že se zamítá návrh stěžovatele na zastavení exekuce ze dne 12. 12. 2014, doplněný podáním ze dne 2. 4. 2023, v jeho zůstávající části, pokud se povinný domáhal zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Lenkou Černoškovou, Exekutorský úřad Prostějov, pod sp. zn. 18 EX 6101/14, na základě pověření městského soudu ze dne 11. 11. 2014 č. j. 64 EXE 3806/2014-17 k uspokojení pohledávky nezletilého oprávněného (tj. v řízení u Ústavního soudu zletilého vedlejšího účastníka) na dlužném výživném za časové období od 10. 4. 2014 do 19. 9. 2014 ve výši 60 000 Kč a dále pro běžné výživné v částce 10 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 10. 2014 do 30. 4. 2023 (výrok II) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Krajský soud shledal, že má-li povinný (tj. stěžovatel) za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, aby se zrušení či změny vymáhané vyživovací povinnosti domáhal příslušnou žalobou (návrhem), přičemž však ani samotné podání takové žaloby nemá za následek nepřípustnost exekuce a není důvodem pro její zastavení. Bylo tedy jednoznačně povinností povinného v úplnosti respektovat exekuční titul, a to až do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jeho změně v samostatném (nalézacím) soudním řízení. Plnění na exekučním titulem určený bankovní účet se přitom stalo nemožným pouze v důsledku jednání samotného povinného, který bez souhlasu osoby oprávněné přistoupil k jeho zrušení, pročež je to právě povinný, který musí nést nepříznivé následky tohoto svého jednání, aniž by bylo podstatné a rozhodující, jaké měl k němu motivy.
Krajský soud tedy neshledal, že by okolnosti případu představovaly naplnění kritéria "zjevné nespravedlnosti" či exekuce byla zahájena a vedena v rozporu s principy právního státu, tedy ve shodě s městským soudem neshledal existenci takových mimořádných okolností, které by odůvodňovaly zastavení exekuce (takové rozhodnutí by se naopak jevilo jako nespravedlivé ve vztahu k oprávněnému, neboť v takovém případě by byl povinen již vymožené výživné vydat povinnému).
5. Stěžovatel namítá, že se ve svém návrhu domáhal zastavení exekuce zcela, a to s odůvodněním, že plnění na původní účet u Komerční banky je nemožné a nově je plněno na účet u Wüstenrot - stavební spořitelny s výhodnějšími podmínkami. Je zřejmé, že plnění na původní účet se stalo nemožným z důvodu, že stěžovatel tento účet svým jednostranným rozhodnutím zrušil. Nicméně obecné soudy striktně formalisticky hodnotí jednání stěžovatele tak, že tento porušil svým svévolným a jednostranným jednáním pravidla stanovená exekučním titulem. V rámci svých úvah se nicméně vůbec nezabývaly argumentací stěžovatele, a to odkazem na správu jmění tehdy nezletilého (tj. vedlejšího účastníka) a rodičovskou odpovědnost. Neboť co se týče majetku tehdy nezletilého, ve smyslu plnění povinného na stanovené výživné, nebyl oprávněný nijak zkrácen. Do rozsahu odpovídající primární povinností stanovené exekučním titulem, tj. hrazení výživného, nebylo nijak zasaženo. Předmětné výživné bylo uhrazeno v plné výši a majetek nezletilého nedoznal v tomto směru žádné újmy a povinnost určená jako primární v rámci exekučního titulu byla splněna. Právo na soudní ochranu bylo porušeno podle stěžovatele i tím, že stěžovatel namítal nezákonnost podání matky nezletilého s ohledem na střet zájmů účastníků řízení a stěžovatel též rozporuje postup obecných soudů stran neprovedení jím navržených důkazů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Jedinou právně relevantní otázkou v posuzované věci je to, zda soudy ústavně konformně zamítly návrh stěžovatele na zastavení (části) exekuce. Ústavní soud shledává, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, přičemž svá rozhodnutí rovněž řádně, přesvědčivě a podrobně odůvodnily. Na důsledně odůvodněných závěrech obecných soudů nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro svá rozhodnutí. Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí neshledal. Zejména závěry krajského soudu (sub 4) jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)], přičemž lze zejména zdůraznit ten klíčový a ústavně konformní závěr, že bylo jednoznačně povinností povinného v úplnosti respektovat exekuční titul, a to až do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jeho změně v samostatném (nalézacím) soudním řízení. Z hlediska procesních námitek stěžovatele lze na základě obsahu rozhodnutí obecných soudů uzavřít, že právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu