Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti K. L., zastoupené Mgr. Janem Hejdukem, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 47/2021-293 ze dne 10. září 2021 (v rozsahu výroků II. a III.) a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. října 2020, č. j. 42 C 267/2019-248 (v rozsahu výroku II.), takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, a dále článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka, jakožto žalobkyně, se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby bylo žalobou určeno, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to pozemků parc. č. X1 - zahrada, parc.č. X2 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č.p. X3, a parc.č. X4 - zahrada, jak jsou tyto zapsány na listu vlastnictví č. X5 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území F., u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek (dále jen "předmětné nemovitosti"). Alternativně se domáhala, aby bylo určeno, že je podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí ve výši spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2. Žalovaná vedlejší účastnice byla manželkou zesnulého syna stěžovatelky a je matkou nezletilé vnučky stěžovatelky. V roce 2012 stěžovatelka jako výlučná vlastnice darovala nemovitost manželům. Darovací smlouva byla uzavřena dne 18. 9. 2012 ve formě notářského zápisu, nemovitosti manželé nabyli do společného jmění manželů (na základě rozšíření rozsahu dle § 143a zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Po tragické smrti syna při nehodě na motocyklu, kde byla vedlejší účastnice spolucestující, však stěžovatelka dar odvolala. Před obecnými soudy namítala, že pro to byly řádně naplněny podmínky, neb vedlejší účastnice svým chováním naplnila znaky nevděku. Po smrti syna stěžovatelky a manžela vedlejší účastnice se vztahy v rodině zhoršily, stěžovatelka nebyla přesvědčena, že její snacha byla skutečně zasažena smrtí manžela, což stěžovatelka v žalobě konkrétně vylíčila, a to zejm. s odkazem na omezování do té doby velmi intenzivního styku s vnučkou ze strany snachy. O tu se prarodiče starali v průběhu hospitalizace vedlejší účastnice po autonehodě, stejně jako činili již od jejího útlého dětství. Stěžovatelka se rozhodla odstoupit od darovací smlouvy ze dne 18. 9. 2012 dopisem ze dne 9. 8. 2019. Rovněž s manželem usilovala o stanovení styku s vnučkou, s níž se nyní pouze letmo vídají.
3. Obecné soudy žalobě stěžovatelky nevyhověly a uložily jí povinnost zaplatit na náhradě nákladů vedlejší účastnici celkovou částku 205 527,80 Kč, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporuje. Konkrétně Okresní soud ve Frýdku-Místku v záhlaví nadepsaným rozsudkem zamítl žalobu (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 205 527,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel při stanovení náhrady nákladů řízení z ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla v celém rozsahu jako nedůvodná zamítnuta, měla v daném řízení plný úspěch ve věci žalovaná vedlejší účastnice, a proto je stěžovatelka ve smyslu shora citovaného ustanovení povinna nahradit jí všechny účelně vynaložené náklady celého řízení. Soud vycházel ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) z tarifní hodnoty 3 460 000 Kč (tj. vycházel z ceny nemovitostí, k nimž stěžovatelka požadovala určit vlastnictví, přičemž dle soudu tuto cenu sama stěžovatelka považovala za obvyklou cenu těchto nemovitostí).
4. Stěžovatelka se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala, kromě rozporování meritorních závěrů soudu se dožadovala změny určení nákladového výroku. Okresní soud podle stěžovatelky naprosto nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodnil výši tarifní hodnoty. Stěžovatelka ani neměla příležitost se k ceně nemovitostí nevyjádřit. Okresní soud rovněž nesprávně přiznal žalované odměnu za sedm úkonů právní pomoci, když žalované vedlejší účastnici přiznal náhradu odměny za neúčelné úkony, případně za úkony, které nepředstavují úkony právních služeb podle advokátního tarifu (konkrétně se jedná o dvě právní porady).
5. Odvolací soud stěžovatelce nevyhověl stran meritorních námitek. Změnil však nákladový výrok, a to tak, že uznal žalované jen šest účelných úkonů (tj. o dva méně než soud prvostupňový). K určení tarifní hodnoty však konstatoval, že hodnota předmětných nemovitostí byla lehce zjistitelná ze znaleckého posudku vypracovaného Zdeňkem Adamusem ze dne 29. 7. 2019, o jehož existenci měla stěžovatelka vědomost, jak plyne z přípisu jejího právního zástupce ze dne 14. 10. 2020 v pozůstalostním řízení. Zjistit hodnotu předmětných nemovitostí tak nebylo spojeno s žádnými obtížemi.
6. Stěžovatelka nyní podává ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů v rozsahu jejich nákladových výroků. Namítá, že určení výše nákladů řízení v této výši bylo pro stěžovatelku překvapivé, resp. nepředvídatelné, a obecné soudy ani určení výše nákladů náležitě nezdůvodnily. Stěžovatelka nebyla okresním soudem předem seznámena o výši tarifní hodnoty. Předmětem příslušného soudního řízení nebyla peněžitá částka, ale otázka určení vlastnického práva k nemovitostem. Hodnota sporných nemovitostí nebyla v rámci řízení soudem zjišťována. Okresní soud pak napadené rozhodnutí o výši nákladů odůvodnil nepřezkoumatelným způsobem. Krajský soud ponechal otázku určení tarifní hodnoty uzavřenou jako správně vyřešenou, avšak stěžovatelce konkrétně nevysvětlil na základě jakého dokladu a hodnocení se dospělo k uvedené tarifní hodnotě.
7. Stěžovatelka v návrhu směřovaném Ústavnímu soudu blíže upozornila, že odkazovaný posudek si nechala vypracovat sama (resp. tak učinil její manžel), jakožto konkurenční posudek v rámci pozůstalostního řízení (jehož však stěžovatelka ani její manžel nebyli účastníky, pozn. ÚS). Jedná se tak o pokračující konflikt s vedlejší účastnicí, kdy se stěžovatelce a jejímu manželovi zdála hodnota nemovitostí - pro účely určení výše dědického dílu jejich nezletilé vnučky - v pozůstalostním řízení podhodnocena. Vedlejší účastnice tak shledává zcela v pořádku, že v pozůstalostním řízení byla hodnota předmětných nemovitostí stanovena na částku 1 870 600 Kč, přičemž v této souvislosti vedlejší účastnice nehodlá nijak využít znalecký posudek na ocenění nemovitostí částkou 3 460 600 Kč pro dodatečné navýšení výše dědického dílu nezletilé dcery. Na druhé straně pro účely určení svých nákladů řízení v soudním sporu se stěžovatelkou znalecký posudek neváhala využít a předložit okresnímu soudu, aniž by o tom stěžovatelku nějak informovala, což opět dokresluje nestandardní jednání vedlejší účastnice. Stěžovatelka tak namítá zásadní pochybení nepředvídatelnosti ze strany okresního soudu, neb předpokládala fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
8. Stěžovatelka připomíná, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze 17. 10. 2017 v obecném smyslu kritizoval, že ve způsobu rozhodování o nákladech řízení je zabudován silný prvek nahodilosti, kdy se výše nákladů řízení může lišit v řádech v závislosti na tom, zda se v soudním spise nachází ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017.
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, přičemž ve věci nebylo přípustné dovolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
,
III. ÚS 255/05 ,
I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
14. Z těchto principů a právních předpisů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky. Dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci bylo odůvodnění nákladového výroku racionální.
15. Stěžovatelka namítá, že měl soud postupovat podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu, přičemž odlišný postup vyústil v překvapivé rozhodnutí. Ústavní soud předně podotýká, že zmíněné ustanovení (jako celek) se použije, pakliže jde o věc penězi neocenitelnou nebo lze předmět právní pomoci ocenit jen s obtížemi. Je přitom věcí civilního soudu posoudit, zda jemu dostupné podklady posoudí jako (spolehlivý) údaj o ceně nemovitosti či nikoliv a zda považuje za rozumné a účelné dále zjišťovat cenu nemovitosti.
V daném případě existoval minimálně posudek majetku zpracovaný stranou stěžovatelky a okresní soud nepostupoval svévolně, pokud z něj vycházel. V obecné rovině přicházel v úvahu jedině postup podle § 150 o.s.ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že ze své pozice nemůže tyto úvahy náležící obecným soudům doplňovat nebo nahrazovat. K argumentaci překvapivostí rozhodnutí (resp. nákladového výroku) Ústavní soud dodává, že obecný soud v občanském soudním řízení rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti, a není tak v obecné rovině vázán návrhy účastníků (§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Stěžovatelka fakticky měla možnost na výrok prvostupňového soudu reagovat pomocí odvolání a přednést druhostupňovému soudu vlastní argumenty (které ostatně zčásti shledal odvolací soud důvodnými). Setrvávající polemika v řízení před Ústavním soudem svědčí spíše o neutěšenosti rodinných vztahů po tragické smrti syna stěžovatelky a manžela vedlejší účastnice.
16. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 Listiny, jakož ani čl. 6 Úmluvy nebo čl. 11 Listiny. Proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím (v daném rozsahu) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně 1. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu