II.ÚS 3361/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. B., zastoupené JUDr. Adamem Černým, Ph.D., advokátem, sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti jinému zásahu Okresního soudu Praha - západ spočívajícímu v odmítnutí vydat rozhodnutí o návrhu ze dne 11. 11. 2025 na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2022 sp. zn. 51 T 196/2021, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2023 sp. zn. 67 To 171/2023 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 9. 2025 č. j. 33 T 37/2025-2616, za účasti Okresního soudu v Praha - západ, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem Okresního soudu Praha - západ ("okresní soud") spočívajícím v odmítnutí vydat rozhodnutí o jejím návrhu ze dne 11. 11. 2025 na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2022 sp. zn. 51 T 196/2021, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2023 sp. zn. 67 To 171/2023 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 9. 2025 č. j. 33 T 37/2025-2616, bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zakázal okresnímu soudu pokračovat v uvedeném zásahu.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2022 sp. zn. 51 T 196/2021 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 67 To 171/2023, byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a odsouzena k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Stěžovatelka nastoupila sama k výkonu trestu dne 13. 2. 2023. V době, kdy byla stěžovatelka ve výkonu trestu, Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 3.
4. 2023 č. j. 4 T 178/2022-1334 zrušil výrok o vině a trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 25. října 2022 č. j. 9 T 101/2022-465, znovu rozhodl o vině stěžovatelky a uložil jí společný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Dne 13. 1. 2024 stěžovatelka vykonala jednu třetinu z uloženého trestu odnětí svobody v celkové délce 40 měsíců, neboť usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. února 2024 sp. zn. 51 T 196/2021, jí bylo do vykonaného trestu započteno 70 dní za vykonané obecně prospěšné práce.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 4. 4. 2024 č. j. 1 PP 10/2024-108 stěžovatelku podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody a stanovil zkušební dobu podmíněného propuštění v trvání 2,5 roku za současného stanovení dohledu.
3. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 11. 9. 2025 č. j. 33 T 37/2025-2616 zrušil výrok o vině a trestu z výše uvedeného trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2022 č. j.
9 T 101/2022-465 a z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 4. 2023 č. j. 4 T 178/2022-1334, znovu rozhodl o vině stěžovatelky a uložil jí společný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců za skutek právně kvalifikovaný jako přečin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku.
4. V ústavní stížnosti se uvádí, že ve vztahu ke stěžovatelce v současné době zůstávají v platnosti 1. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2022 sp. zn. 51 T 196/2021, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2023 sp. zn. 67 To 171/2023, jimiž byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, a 2. rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 9. 2025 č. j. 33 T 37/2025-2616, jímž byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců.
5. Stěžovatelka je od 4. 4. 2024 po podmíněném propuštění údajně na svobodě. Výkon trestu odnětí svobody uložený rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 9. 2025 č. j. 33 T 37/2025-2616 dosud soud nenařídil. Stěžovatelka podala dne 11. 11. 2025 okresnímu soudu návrh na své podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého výše uvedenými rozhodnutími, která jsou dosud v platnosti. Uvedla, že jí sice chybí 20 dnů výkonu trestu pro splnění podmínky potřebné délky vykonaného trestu podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nicméně že splňuje mimořádné podmínky pro podmíněné propuštění. Vzhledem k tomu, že je na svobodě, je pro ni objektivně nesplnitelná podmínka připojení kladného stanoviska ředitele věznice podle § 331 odst. 1 tr. ř. Přípisem ze dne 13. 11. 2025 č. j. 1 PP 42/2025-49 okresní soud stěžovatelce sdělil, že o návrhu soud nebude rozhodovat a vrací jej zpět, neboť tento návrh je podle § 331 odst. 1 tr. ř. možné podat pouze prostřednictvím ředitele věznice.
II. Posouzení Ústavním soudem
6. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem okresního soudu spočívajícím v tom, že na její návrh reagoval pouze sdělením, resp. vyrozuměním, nikoliv vydáním rozhodnutí.
7. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že směřuje proti rozhodnutí nebo jinému zásahu způsobilým, vzhledem ke své povaze nebo namítaným vadám, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud opodstatněnost v posuzované věci neshledal.
8. Podle § 88 odst. 2 tr. zákoníku, jestliže odsouzený za přečin prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, že dalšího výkonu trestu není třeba, může ho soud podmíněně propustit na svobodu i předtím, než vykonal část trestu odnětí svobody vyžadovanou pro podmíněné propuštění podle odstavce 1. Soud nevyhoví návrhu ředitele věznice na podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu, jen je-li zjevné, že by odsouzený po propuštění na svobodu nevedl řádný život.
9. Podle § 331 odst. 2 tr. řádu návrh na podmíněné propuštění podle § 88 odst. 2 tr. zákoníku může odsouzený podat, jen pokud k němu připojí kladné stanovisko ředitele věznice, že odsouzený prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, že dalšího výkonu trestu není třeba. Podle § 331 odst.
1 tr. ř. o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje předseda senátu na návrh odsouzeného, státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává trest, nebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání. Odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, může návrh na podmíněné propuštění podat pouze prostřednictvím věznice, jinak mu předseda senátu návrh vrátí s poučením o nutnosti podat jej tímto způsobem.
10. Stěžovatelka se snaží dovodit, že existuje kategorie žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kteří se v době žádosti nenacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody, a že o jejich žádosti je soud vždy povinen rozhodnout. Zavedení kategorie odsouzených, kteří by se mohli úspěšně domáhat vydání rozhodnutí o propuštění na svobodu bez stanoviska ředitele věznice v době, kdy by nebyli ve výkonu trestu ve věznici, však ze znění trestního řádu nevyplývá. O takovém podání není soud povinen rozhodnout.
11. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 220/2021 Sb., který novelizoval trestní řád v tom smyslu, že návrh na podmíněné propuštění spojil se stanoviskem věznice, měla nová úprava vykonávacího řízení vést k odbřemenění soudního aparátu, aby značné množství formálně vadných žádostí zachytila již vězeňská služba. Institut podmíněného propuštění je podle uvedené důvodové zprávy projevem individualizace trestu a jeho působení na pachatele. Hlavním smyslem tohoto institutu je stimulovat odsouzené, aby v průběhu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody řádně plnili své povinnosti, aktivně se snažili negativní následky svého protiprávního jednání odstranit a prokázali tak své polepšení a zároveň prokázali, že jsou schopni v budoucnu vést řádný život, byť ještě nevykonali celý trest, který jim byl pravomocným rozhodnutím soudu uložen.
Tyto funkce je podmíněné propuštění schopné plnit pouze při správné aplikaci a při kvalifikovaném přístupu zainteresovaných orgánů. Propuštění vězně je zkouškou toho, jak účinné byly vězeňské metody zacházení, jaké schopnosti a možnosti má Probační a mediační služba a je konečně i zkouškou pachatelovy adaptability.
12. Podmínku doložit stanovisko ředitele věznice podle § 331 odst. 2 tr. ř. není v případě stěžovatelky možné splnit proto, že vězeňská služba není se stěžovatelkou při výkonu nepodmíněného trestu, který neprobíhá, v kontaktu a nemůže tedy stanovisko k jeho průběhu a nadbytečnosti jeho dalšího výkonu dodat. Stěžovatelka se snaží využít institut, který zákon zavedl pro situaci, ve které se nenachází. Soud postupoval zcela v souladu s trestním řádem, když o návrhu stěžovatelky nevydal rozhodnutí, ale přípisem ji vyrozuměl, že o něm nebude rozhodovat, neboť návrh je možné podat pouze prostřednictvím ředitele věznice.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že uvedeným postupem okresního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tak, jak je formuluje čl. 36 odst. 1 Listiny. Podáním, kterým se stěžovatelka domáhá rozhodnutí, jehož vydání trestní řád s jejím postupem nespojuje, svá subjektivní práva nerealizuje a nevydání samostatného rozhodnutí není způsobilé do jejích ústavně zaručených práv zasáhnout.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu