Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Biopol GN s. r. o. a 2) Patron ca, s. r. o., obě sídlem Thámova 402/4, Praha 8, zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 2 Cm 23/2019-333, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2023 č. j. 1 Cmo 6/2023-411 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 23 Cdo 2544/2023-509, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Contipro a. s., sídlem Dolní Dobrouč č. p. 401, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelky (jde o vzájemně propojené společnosti a rozlišování mezi nimi není pro přezkum ústavní stížnosti důležité) se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Mají za to, že obecné soudy svým postupem porušily jejich právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu rovnosti účastníků soudního řízení, zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelky působí jako výrobci a prodejci přípravků (doplňků stravy) na kloubní výživu (např. ALAVIS TM MAXIMA). U Městského soudu v Praze se konkurenční obchodní společnost (dále jen jako "žalobkyně") domáhala ochrany proti jednání v nekalé soutěži, které mělo (ve zkratce) spočívat v tom, že stěžovatelky u svých výrobků (při propagaci, na obalu atd.) různými způsoby zdůrazňovaly jejich kanadský původ, aniž by ovšem s touto zemí dané přípravky měly cokoliv společného.
Prvostupňový soud žalobkyni v zásadě vyhověl a uložil stěžovatelkám zdržet se v rozsudku označených jednání a dále se za ně žalobkyni omluvit. Odůvodnil to tím, že původně (před mnoha lety) sice předmětné výrobky pocházely z Kanady, ale nyní se produkují ve Slovinsku a nejsou ničím odlišné od jiných přípravků české výroby. Nalézací soud neshledal ani žádné zvláštní vazby stěžovatelek na Kanadu. Stěžovatelky se tak dopustily klamavého označování zboží, způsobilého vyvolat ve spotřebitelích mylnou domněnku o původu zboží nebo jeho zvláštní jakosti.
Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatelek nevyhověl a rozsudek nalézacího soudu v rozhodných skutečnostech potvrdil. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl z důvodu vadného vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, přičemž své přesvědčení zakládají na několika argumentech. Zaprvé poukazují na chování žalobkyně, která proti nim (v jiných řízeních) zneužívala systém předběžných opatření, čemuž zejména Městský soud v Praze vycházel protiprávně vstříc a Vrchní soud v Praze poté nerozhodoval v očekávaných lhůtách. Zadruhé žalobkyně považuje za nepochopitelné, že nalézací a odvolací soud nerozlišovaly mezi tím, že výrobky žalobkyně jsou určené pro zvířata, zatímco produkty stěžovatelky pro lidi.
Časté praktické užívání veterinárních přípravků pro kloubní výživu lidmi neznamená, že zboží soutěží na stejném trhu, což potvrdila rovněž judikatura slovenských soudů. Zatřetí se nalézací ani odvolací soud nevypořádaly s tvrzením, že původní receptura jejich výrobků pochází z Kanady a s touto zemí je spojený rovněž jejich majitel, který tam dlouho žil a má kanadské občanství. Začtvrté nalézací a odvolací soud opomenuly bez řádného vysvětlení 392 stěžovatelkami předložených důkazů. Souhrnně obecné soudy významně poškodily právo stěžovatelek na podnikání.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud předně uvádí, že v ústavní stížnosti měla být věnována pozornost hlavně usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek pro nedostatečné (chybné) vymezení předpokladů jeho přípustnosti. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. K těmto náležitostem patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelky tedy byly ze zákona povinny uvést jak právní posouzení věci, které pokládají za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. V praxi to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
8. Jak plyne z rekapitulace výše, stěžovatelky se v ústavní stížnosti vymezují primárně proti způsobu rozhodování nalézacího a odvolacího soudu. Přes zásadní roli usnesení Nejvyššího soudu v řízení o ústavní stížnosti (srov. shora) mu jsou v jejím textu věnovány toliko tři shrnující řádky. Krátce vyjádřeno, stěžovatelky nikde nevysvětlují, z jakých důvodů považují odmítnutí dovolání pro vady za chybné, nedokládají oprávněnost jimi položených dovolacích otázek. Jelikož není úkolem Ústavního soudu, aby argumentaci za stěžovatelky domýšlel, přistoupil jen k ověření, zda Nejvyšší soud při posouzení vad dovolání nepostupoval příliš formalisticky.
Po porovnání obsahu dovolání (bylo přiloženo k ústavní stížnosti) a napadeného usnesení Ústavní soud takové pochybení neshledal. V odůvodnění dovolací soud stručně vypořádal všechny tři otázky předložené stěžovatelkami (ve smyslu, proč nejsou přípustné) i námitku nepřezkoumatelnosti předchozích soudních rozhodnutí. Lze uzavřít, že právo stěžovatelek na soudní ochranu ze strany Nejvyššího soudu porušeno nebylo a příslušnou část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
9. Pokud pak jde o napadené rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou.
10. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí efektivní vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Jak již bylo vysvětleno, pokud stěžovatelky podaly dovolání trpící vadami, nejednalo se o řádně uplatněný opravný prostředek, jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na výše odkazované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, podle něhož neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, byla odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu