Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. S., zastoupené JUDr. Josefem Škodou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, U Okrouhlíku 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 2. 2005 č.j. 12 Co 340/2004-106, rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 10. 2003 č.j. 13 C 149/2002-78 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005 č.j. 33 Odo 1085/2005-128, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku nalézacího a odvolacího soudu, kterými byla zavázána k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 17 545,60 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka představovala přeplatek nájemného, které bylo vyšší než maximálně možné nájemné dle tehdy platných předpisů a jež stěžovatelka předepsala žalobkyni jako nájemkyni bytu ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž požadovala zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s právními závěry soudů, v jejichž důsledku nedošlo k ochraně práva na bydlení žalobkyně, ale k ochraně práva na bydlení za vlastníkem dotovanou cenu. Je přesvědčena, že obecné soudy konzervují svými rozsudky protiústavní stav regulace nájemného a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma podání ústavní stížnosti po lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), ale dovolává se aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, neboť stížnost směřuje proti rozhodnutím, která jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vymezuje okolnosti, které mají za následek odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Jedná se o situaci, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona pak představuje výjimku z uvedené zásady, která umožňuje, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přichází tedy v úvahu, pouze pokud se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou.
V projednávané věci však stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a zákonná podmínka pro aplikaci zmíněného ustanovení v dané věci tak není splněna. Účelem ustanovení ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nemůže být zajištění přístupu k Ústavnímu soudu tomu, kdo nevyužil řádné lhůty k podání ústavní stížnosti. Zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti je stanovena kogentním ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nelze ji tedy prodloužit, ani prominout její nedodržení, a to ani stěžovatelkou zamýšlenou aplikací ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Za situace, kdy dovolání nebylo přípustné, posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, od jehož doručení bylo nutné odvíjet ve smyslu ust.§ 72 odst.2 zákona o Ústavním soudu lhůtu pro podání ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána zjevně opožděně a Ústavní soud se nemohl jejím projednáním zabývat. Na základě shora popsaných důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2007
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu