Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta, sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, zastoupeného Mgr. Karlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2023 č. j. 13 VSOL 271/2023-68, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Smrčka a Kubálek v. o. s., sídlem Opatovická 159/17, Praha 1 - Nové Město, insolvenční správkyně dlužnice Mgr. Danuše Korczyńské, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 2 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2023 č. j. 18 ICm 2674/2022-33 (dále jen "rozsudek krajského soudu") zamítl žalobu vedlejší účastnice (dále jen "insolvenční správkyně") na popření vykonatelné pohledávky ve výši 18 421 Kč, kterou stěžovatel přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Mgr. Danuše Korczyńské (dále jen "dlužnice"). Tato pohledávka vznikla z titulu nákladů řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 177/2005, resp. u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 281/2015 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 2494/2019 (dále jen "původní řízení"). Původní řízení iniciovala dlužnice žalobou na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s poskytováním právních služeb stěžovatelem společnosti XIO.CZ, a. s., v níž vlastnil podíl její zemřelý syn, který byl zároveň předsedou představenstva. Dlužnice tuto žalobu podala (zjednodušeně) v domnění, že tak činí z pozice správkyně dědictví. Žalobu na popření vykonatelné pohledávky krajský soud zamítl proto, že dospěl k závěru, že dlužnice nemohla v původním řízení vystupovat jako správkyně dědictví, neboť se předmět netýkal dědické podstaty, ale nároků přímo společnosti XIO.CZ, a. s., za kterou dlužnice neměla oprávnění jednat, neboť nevstoupila do práv zemřelého syna plynoucích z jeho pozice předsedy představenstva. Zároveň shledal, že insolvenční správkyně nemohla při popření pohledávky argumentovat souhlasem dědického soudu k podání žaloby v původním řízení, neboť se v rámci incidenčního sporu jednalo o nepřípustnou novotu.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala insolvenční správkyně odvolání, kterému Vrchní soud v Olomouci (vrchní soud) napadeným rozsudkem vyhověl. Podle něj bylo nutné přihlédnout k tomu, že soudy v původním řízení s dlužnicí jednaly jako se správkyní dědictví, byť nevyloučil, že toto právní posouzení může být nesprávné. Tento právní názor nelze v řízení o popření vykonatelné pohledávky přezkoumávat.
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že vrchní soud nesprávně posoudil otázku, zda dlužnice v původním řízení vystupovala jako správkyně dědictví, a tudíž jde vzniklá pohledávka stěžovatele k tíži dědické podstaty, nebo vystupovala "sama za sebe", a proto lze pohledávku uplatňovat v rámci insolvenčního řízení. Stěžovatel má za to, že dlužnice v původním řízení nemohla jednat jako správkyně dědictví, neboť předmět nijak nesouvisel s výkonem práv a povinností k majetku jejího zemřelého syna. Původní řízení nadto iniciovala ještě předtím, než byla správkyní dědictví ustanovena. Stejně jako krajský soud se domnívá, že argumentace insolvenční správkyně souhlasem dědického soudu k podání žaloby v původním řízení je nepřípustnou novotou. To, jak hodnotily postavení dlužnice soudy v původním řízení, není závazné, a proto lze tuto otázku posoudit i v rámci řízení o popření vykonatelné pohledávky. Napadený rozsudek je v rozporu s rozhodovací praxí vrchního soudu a judikaturou Nejvyššího soudu, se zněním zákona, s prostou logikou i soudním spisem původního řízení.
5. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. Ústavněprávní rozměr Ústavní soud obvykle neshledává ve věcech objektivně méně závažného významu, kterými se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Činí tak z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není (kvalitativně) způsobilý založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1744/21 ). Tato úvaha se projevuje i na zákonné úrovni, a to i ve vztahu k řízení o popření vykonatelné pohledávky omezením možnosti podat dovolání (§ 238 odst. 3 o.
s. ř.). Vyloučil-li tedy zákonodárce přezkum bagatelních věcí v dovolacím řízení, a tato úprava (v obecné rovině) není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, nebylo by racionální připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Zásah Ústavního soudu by byl na místě pouze v případech extrémního pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujícího do základních práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89); usnesení ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2922/19 ].
8. V nyní posuzované věci lze částku, která je předmětem řízení o popření vykonatelné pohledávky, považovat za bagatelní, přičemž stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že intenzita tvrzeného zásahu dosahuje ústavněprávní úrovně (např. z hlediska jeho majetkových poměrů).
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že si je z vlastní úřední činnosti vědom rozdílného posuzování procesního postavení dlužnice v soudních řízeních, která iniciovala v domnění, že jedná jako správkyně dědictví po svém zemřelém synovi, a jejichž pravomocná rozhodnutí nyní mají svůj odraz v insolvenčním řízení (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2453/23 ). Jde-li však o rozhodnutí vydaná v původním řízení, nelze odhlížet od toho, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Jinými slovy, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci [viz např. nález ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10
(N 21/60 SbNU 215); nález ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 1667/12 ].
10. Z vyžádaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015 č. j. 14 Cm 177/2005-979 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017 č. j. 3 Cmo 281/2014-1096 je nepochybné, že soudy v původním řízení s dlužnicí jednaly jako se správkyní dědictví, od čehož odvozovaly její procesní postavení i další postup v řízení z hlediska posouzení věcné legitimace, což se následně promítlo i do výroků (včetně náhrady nákladů řízení) a samozřejmě i do odůvodnění. Oproti jiným řízením, na která odkázal stěžovatel, je zřejmé, že postavení dlužnice jako správkyně dědictví nebylo založeno pouze na jejím označení v záhlavích rozhodnutí. Dlužnici proto v původním řízení svědčila dobrá víra v to, že pohledávky z něj vzniklé půjdou k tíži dědické podstaty. Toho si musel být vědom i stěžovatel, který je nadto právním profesionálem. Krajský soud proto nepochybil, jestliže vyšel z posouzení postavení dlužnice v původním řízení, aniž by hodnotil jeho věcnou správnost.
11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů porušení základních práv stěžovatele neshledal (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu