Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, sídlem Karlov 2392, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 74/2021-342 ze dne 26. 10. 2021, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 268/2021-397 ze dne 19. 4. 2022 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 753/2022-458 ze dne 30. 8. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Na základě odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek Krajským soudem v Brně zrušen, přičemž rozsudkem téhož soudu č. j. 4 To 268/2021-397 ze dne 19. 4. 2022, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly odvolacím soudem zopakovány stěžovateli dříve uložené tresty, tedy trest peněžitý v celkové výši 600 000 Kč, jakož i další v rozsudku blíže určené tresty. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 753/2022-458 ze dne 30. 8. 2022, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že k závěru o jeho vině dospěly toliko na základě výpovědi svědkyně M. M., jejíž výpověď vyhodnotily jako věrohodnou. Současně podle stěžovatele obecné soudy nevysvětlily, proč by jeho verze o skutkovém ději, která se oproti verzi jmenované svědkyně zásadně odlišuje, neměla obstát. Soudy rovněž nedostály své povinnosti, aby v případě uložení sankcí postihující majetek stěžovatele pečlivě a důsledně vyjasnily jeho majetkové poměry a především, aby s odkazem na § 68 odst. 6 tr.
z. zjistily, zda je peněžitý trest v tomto případě vůbec dobytný. Stěžovateli byl uložen velmi citelný peněžitý trest ve výši 600 000 Kč, přičemž tento je osobou nezaměstnanou, na jejíž majetek jsou vedeny exekuce a nelze odhlédnout ani od toho, že mu byl soudem přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Obecné soudy se řádně nezabývaly majetkovými poměry stěžovatele a vycházely toliko z ničím nepodložené hypotézy, že finanční prostředky zajištěné v průběhu trestního řízení především na bankovním účtu S.
F. pochází z trestné činnosti a jsou v jeho vlastnictví. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyla respektována zásada přiměřenosti trestních sankcí, neboť nebyla zachována proporcionalita mezi účelem trestu a mírou omezení jeho základních práv.
Ústavní soud nejprve předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatel totiž v podstatě pouze polemizuje se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů opírajícími se o výklad podústavního práva.
Z odůvodnění obecných soudů se podává, že tyto se všemi stěžovatelem vznesenými námitkami již zabývaly. Namítá-li kupříkladu stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly s důvody, pro které soudy uvěřily výpovědi svědkyně M. před výpovědí jeho, lze jej zcela odkázat na odst. 22 a násl. odůvodnění nalézacího soudu.
Namítá-li stěžovatel v souvislosti s uloženým trestem svoji nemajetnost, lze jej opět odkázat na odůvodnění obecných soudů, konkrétně pak na napadené usnesení Nejvyššího soudu, z něhož se mimo jiné podává, že peněžitý trest uložený stěžovateli byl již vykonán. Z uvedeného pak plyne, že pokud došlo v minulosti k úspěšnému výkonu rozhodnutí, nemohly být majetkové poměry stěžovatele takové, že by trest nemohl být vykonán. Byly-li peněžní prostředky stěžovatele identifikovány orgány činnými v trestním řízení na účtu S. F., stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by se tato proti jejich konfiskaci jakkoliv bránila. Navíc, hypoteticky vzato, jednalo-li by se skutečně o peněžní prostředky S. F., byl by stěžovatel stran vznesení této námitky osobou zjevně neoprávněnou.
Dovolává-li se stěžovatel přiměřenosti trestních sankcí, nutno uvést, že pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin a drží se při tom obecných zásad pro ukládání trestů, není ze strany Ústavního soudu důvod do jeho rozhodování zasahovat.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu