Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky KYZLINK, s. r. o., adresa Vychodilova 14, 616 00 Brno, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem Elišky Machové 41, 616 00 Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2014, č. j. 5 Cmo 442/2013-231, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a CORTEC, s. r. o., Na Groši 1344/5a, 102 00 Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 5 Cmo 442/2013-231, změnil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě, jíž se žalobce (CORTEC, s. r. o.) domáhal po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky ve výši 392.970 Kč s příslušenstvím, jakožto slevy z ceny díla z titulu odpovědnosti žalované za vady díla, v plném rozsahu vyhověl. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že v situaci, kdy dílo nebylo řádně předáno, nedošlo ke vzniku odpovědnosti za vady, a proto nemohlo být reklamováno a požadována sleva z ceny díla, odvolací soud naproti tomu postavil své rozhodnutí na závěru, že zaplacení celé ceny díla ze strany žalobce (tedy včetně poslední 1/3 ceny díla ve výši 700.000 Kč, která měla představovat tzv. pozastávku) bylo předčasné, a proto přijetím této částky došlo u žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
Žalované však byla uložena povinnost k zaplacení pouze v rozsahu, v jakém ji žalobce požadoval v žalobě, tzn. ve výši 397.970 Kč.
3. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015, č. j. 23 Cdo 3131/2014-262, odmítnuto jako nepřípustné, když závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované byl vyřešen v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 6. května 2014 sp. zn. 32 Cdo 1730/2013). Nejvyšší soud uvedl, že účastníci si v rámci smluvní autonomie dohodli, kdy a v jakém rozsahu vzniká žalované právo na zaplacení ceny díla, tedy podmínky, za níž vznikne právo na zaplacení zbývající 1/3 ceny díla s tím, že právo na její zaplacení bylo vázáno na dokončení díla bez vad, přičemž obsahově šlo o tzv. pozastávku.
Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 2006, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007) přitom vyplývá, že ujednání o pozastávce může představovat v konkrétní smlouvě (jako v tomto případě) vznik práva na zaplacení (části) ceny díla, a nikoli vznik splatnosti. Právo na zaplacení ceny díla v rozsahu 33%, to je 700.000 Kč, přitom dosud nenastalo a žalobce tak k jejímu plnění nebyl povinen.
6. Podstatou ústavní stížnosti je toliko polemika se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu, když tomuto soudu především vytýká jeho právní závěry vyvozené ze skutkových zjištění ve vztahu k posouzení právního nároku žalobce na vrácení peněžitého plnění. K tomu je však třeba podotknout, že stěžovatelka ve stížnostním petitu ani nenapadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
7. října 2015, č. j. 23 Cdo 3131/2014-262, a celá ústavní stížnost je tak v podstatě pouze opakováním předchozí ústavní stížnosti ( sp. zn. II. ÚS 1997/14 ), která byla pro nepřípustnost (z důvodu souběhu s dovoláním) odmítnuta. Argumentace stěžovatelky i zde zůstává v poloze polemiky s právním závěrem odvolacího soudu ohledně posouzení bezdůvodného obohacení, které vzniklo na její straně v důsledku předčasného uhrazení ceny za dílo žalobcem. K tomuto se vyslovil ovšem i Nejvyšší soud ve svém usnesení, v němž zdůraznil soulad uvedeného závěru s dosavadní judikaturou.
K této části stěžovatelčiny argumentace lze tedy v obecné rovině uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Dokonce i pokud by Ústavní soud nesdílel věcnou správnost závěrů obecných soudů, nemuselo by to nutně vést k porušení ústavně zaručených práv.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat ani za překvapivé. Odvolací soud rozhodl při jednání, ve kterém měli účastníci řízení možnost se k věci vyjádřit a činit návrhy na doplnění dokazování. Navíc, jak se podává z protokolu z jednání konaného dne 27. února 2013 (č. l. 227 a násl. spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 Cm 189/2006), odvolací soud účastníky výslovně upozornil na možné jiné právní posouzení věci. Skutečnost, že odvolací soud tak následně skutečně postupoval a posoudil věc po právní stránce odlišně, nečiní proto jeho rozhodnutí překvapivým (srov. § 212a o.
s. ř.). O takové rozhodnutí by se jednalo, pokud by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které nebyly účastníkům známy, nebo o kterých sice věděli, ale nepovažovali je za rozhodné. V posuzovaném případě soudy obou stupňů vyšly ze shodných skutkových zjištění. Odvolací soud ovšem daná skutková zjištění odlišně právně posoudil. Zcela správný je pak názor odvolacího soudu potvrzený i soudem dovolacím, že právním hodnocením důvodu, pro který žalobce původně požadoval vrácení peněz (sleva z díla), není vázán.
8. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu