Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NANNY, s.r.o., se sídlem Gorkého 502, Kladno, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, č. j. 4 Co 70/2018-89, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nutno uvést, že se stěžovatelka sice petitem ústavní stížnosti domáhá formálně zrušení rozsudku vrchního soudu jako takového, nicméně celá její argumentace směřuje pouze proti výrokům IV. a V., jimiž vrchní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího ani odvolacího řízení.
2. Vzhledem k tomuto vymezení stížnostní argumentace proto postačí konstatování, že předmětem řízení, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, bylo - zjednodušeně řečeno - povolení vkladu do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyň, a to ve vztahu k budově a k pozemkům v tomto rozsudku specifikovaným. Vrchní soud pak změnil prvostupňový rozsudek krajského soudu tak, že povolil vklad vlastnického práva k předmětné budově ve prospěch žalobkyň a potvrdil zamítnutí vkladu vlastnického práva provedené prvostupňovým soudem ve prospěch žalobkyň ve vztahu k uvedeným pozemkům.
Za této situace pak vrchní soud uzavřel, že míra úspěchu účastníků je srovnatelná, a proto rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V této souvislosti dodal, že dané řízení nemělo povahu řízení solučního, neboť stěžovatelka povolení vkladu již ve správním řízení před katastrálním úřadem aktivně procesně bránila, přičemž stěžovatelka své kontradiktorní stanovisko k řízení nezaujímala pouze vůči návrhu na vklad v části týkající se pozemků, u nichž je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník, nýbrž i ve vztahu k povolení vkladu vlastnického práva k předmětné budově.
3. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný; usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí - resp. jeho relevantní výroky - nemá.
7. K předmětné věci Ústavní soud dále konstatuje, že aplikoval-li vrchní soud na danou věc ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, pak - což vyplývá i jen z výše uvedeného - dané ustanovení je k právě projednávané věci zcela přiléhavé. Nadto (což ve svém důsledku v ústavní stížnosti nerozporuje ani sama stěžovatelka) pro rozhodnutí vrchního soudu o náhradě nákladů řízení nebyla podstatná prostá okolnost, že se stěžovatelka vyjadřovala k povolení vkladu vlastnického práva i k věcem, kde nebyla zapsána jako vlastník (a tedy její vlastnické právo by případným vkladem nebylo dotčeno), ale že ani s touto částí katastrálního řízení nesouhlasila.
Na tom nic nemění tvrzení stěžovatelky, že se k věci vyjadřovala k výzvě soudu, že ona sama nebyla iniciátorem žádného správního ani soudního řízení a že se jí vkladové řízení k budově nijak nedotýkalo. Přesto, anebo právě proto, vrchní soud zohlednil, že stanovisko stěžovatelky k vkladovému řízení k budově ve prospěch žalobkyň bylo negativní.
8. Vrchní soud, jak je opět vidno i jen ze shora uvedené rekapitulace, své rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil, jak s přihlédnutím k formálnímu výsledku řízení ve věci samé, tak právě s přihlédnutím k postoji samotné stěžovatelky. Neprovinil se tak ani proti stěžovatelkou blanketně odkazované judikatuře Ústavního soudu vztahující se k povinnosti náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí a k principu spravedlnosti, jenž musí soudy při svém rozhodování za všech okolností sledovat.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu