Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Pragera, zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 1, Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11.října 2024 č. j. 5 As 239/2024-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a rektora Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, sídlem Branišovská 1645/31a, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na přístup k soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 7. 2024 č. j. 61 A 34/2023-36 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka o ukončení studia stěžovatele. Tento rozsudek byl stěžovateli doručován poštou do vlastních rukou dne 29. 7. 2024. Protože stěžovatel nebyl v místě bydliště zastižen, byla mu nechána výzva k vyzvednutí zásilky u poskytovatele poštovních služeb. Stěžovatel si zásilku v úložní době nevyzvedl, a proto mu poté dne 13. 8. 2024 byla vhozena do domovní nebo jiné schránky.
3. Dne 23. 8. 2024 stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku kasační stížnost. Tu Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl jako opožděnou. Podle Nejvyššího správního soudu se uplatní fikce doručení podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 42 odst. 5 soudního řádu správního; tedy že se písemnost považuje za doručenou uplynutím desetidenní lhůty ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, nebyl-li adresát v místě bydliště zastižen. Zde se desetidenní lhůta počítala ode dne 29. 7. 2024. Její poslední den připadl na 8. 8. 2024. Dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti marně uplynula dne 22. 8. 2024. O délce lhůty byl stěžovatel poučen.
4. Stěžovatel tvrdí, že jeho kasační stížnost byla podána včas "s ohledem na princip právní jistoty a s ní spojené předvídatelnosti". Ve výzvě poskytovatele poštovních služeb bylo uvedeno, že desetidenní lhůta k vyzvednutí zásilky běží od následujícího dne od vhození výzvy do schránky, a že poslední den úložní lhůty připadá na 9. 8. 2024.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatel brojí proti odmítnutí své kasační stížnosti jako opožděné s tím, že ve výzvě poskytovatele poštovních služeb k vyzvednutí zásilky byl uveden údaj o délce úložní lhůty, na který se stěžovatel spolehnul. Kopii této výzvy stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Výzva obsahuje informaci, že si adresát může vyzvednout zásilku již toho dne (29. 7. 2024), nejpozději do 9. 8. 2024. Ústavní soud také ověřil, že desetidenní lhůta podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu pro uplatnění fikce doručení přitom uplynula o den dříve; desátý den lhůty počítané od následujícího dne po 29. 7. 2024, kdy byla zásilka připravená k vyzvednutí, skutečně připadá na 8. 8. 2024, což lze zjistit i jednoduchým početním úkonem.
8. Je tedy skutečně pravdou, že údaj o úložní lhůtě k vyzvednutí zásilky uvedený ve výzvě vyhotovené poskytovatelem poštovních služeb se liší od skutečné délky lhůty, po jejímž uplynutí se podle zákona zásilka považuje za doručenou. Podle Ústavního soudu však tato skutečnost není ústavněprávně relevantní argument pro zpochybnění uplatnění fikce doručení podle zákona, neboť jde o jiný údaj vztahující se k možnosti vyzvednutí zásilky a nikoli o údaj rozhodný pro uplatnění fikce doručení. Ustanovení § 49 odst. 4 občanského soudního řádu stanoví, že "nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl." Zákon nastoupení fikce jednoznačně váže na uplynutí uvedené desetidenní lhůty počítané od okamžiku, kdy byla zásilka na základě vyrozumění připravena k vyzvednutí.
Dokonce stanoví nastoupení účinků fikce bez ohledu na vědomost adresáta o uložení zásilky.
9. Ústavní soud se v minulosti k problematice právní fikce vyjadřoval; jejím smyslem je umožnit, aby se za existující považovala situace, která je zjevně v rozporu s realitou a která umožňuje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Účelu právní fikce (zde fikce doručení) přitom může být dosaženo jen při naplnění všech náležitostí, které s ní zákon spojuje [srov. nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 883/15 , ze dne 1. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 92/01
(N 115/28 SbNU 9) či ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13
(N 106/69 SbNU 733)]. V nynější věci byly podle všeho splněny všechny náležitosti podle zákona, ostatně opak ani stěžovatel netvrdí. Uvedení jiného data na výzvě k vyzvednutí nemohlo založit stěžovateli žádné legitimní očekávání o jiné délce lhůty. Lhůta je určena zákonem a výzva ani neobsahuje údaj o tom, že jde o okamžik, se kterým se spojují účinky doručení. Údaje o lhůtě se zde týkají zejména informování, kdy si stěžovatel může zásilku na poště vyzvednout. To platí tím spíše, nepovažuje-li zákon vědomost adresáta o uložení zásilky za relevantní. Při hodnocení včasnosti doručení kasační stížnosti zde proto Ústavní soud žádné tzv. kvalifikované pochybení Nejvyššího správního soudu neshledal.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu