Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele I. G., zastoupeného Mgr. Václavem Němcem, advokátem, sídlem Roháčova 3339/5, Ostrava, proti jinému zásahu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, spočívajícímu v postupu při provádění prohlídky vnitřních prostor vozidla dne 24. září 2014 a proti jinému zásahu Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Okresního soudu Praha - východ spočívajícímu v postupu při vyřizování trestního oznámení ze dne 17.
srpna 2021, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Okresního soudu Praha - východ a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 12. 2021 a doplněna dne 24. 1. 2022, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování (dříve Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování) (dále jen "policejní orgán"), při provádění prohlídky vnitřních prostor vozidla Škoda Fabia RZ XX (dále jen "vozidlo") konané dne 24.
9. 2014 (dále jen "prohlídka vozidla") byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že postupem Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud"), které neučinily žádné kroky k objasnění a vyšetření trestné činnosti spáchané v souvislosti s prohlídkou vozidla, kterou dne 17.
8. 2021 stěžovatel oznámil, byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci ve věci trestního oznámení stěžovatele ze dne 17. 8. 2021 jednat a oznámené podezření řádně prověřit v souladu se zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel žádá o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Dne 17. 8. 2021 podal stěžovatel - proti němuž jakožto obžalovanému je v současnosti u okresního soudu vedeno trestní řízení pod sp. zn. 2 T 76/2020 - trestní oznámení na tři neznámé pachatele, kteří se jako příslušníci policejního orgánu měli dopustit trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestného činu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle § 183 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, případně i jiného trestného činu, a to svým jednáním při prohlídce vozidla.
Policisté vozidlo otevřeli, prohledali jeho prostor i v něm uložené osobní věci a písemnosti stěžovatele, včetně mobilních telefonů, které rozebrali, prolomili jejich heslo a získali jejich vnitřní obsah (konkrétně seznam kontaktů, výpis SMS zpráv a jejich obsah), aniž příslušný soud vydal k takové prohlídce příkaz podle § 83a trestního řádu a příkaz k zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a trestního řádu.
3. Trestní oznámení stěžovatele směřovalo i proti vrchní státní zástupkyni v Praze L. B., jež se o výše popsané trestné činnosti příslušníků policejního orgánu musela dozvědět nejpozději dne 20. 10. 2014, a to z textu žádosti o podání návrhu k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu, v níž byla prohlídka vozidla popsána. I přesto však vrchní státní zástupkyně nesplnila svoji povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví (§ 2 odst. 3 trestního řádu), na skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu nereagovala, a naopak je ve svém návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 2 trestního řádu adresovaném okresnímu soudu zatajila. Tím se měla dopustit trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a trestného činu nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku.
4. Své podezření stěžovatel opřel mimo jiné o zvukový záznam z jednání okresního soudu ze dne 26. 4. 2021 v jeho trestní věci sp. zn. 2 T 76/2020, kdy předseda senátu nepřipustil výsledky prohlídky vozidla jako důkaz z důvodu, že byla prohlídka vozidla provedena bez potřebného povolení. Trestní oznámení adresoval stěžovatel Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, neboť se týkalo i L. B. a tudíž věc nemohla být prověřována v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze. Součástí trestního oznámení byla i stěžovatelova žádost o vyrozumění o učiněných opatřeních podle § 158 odst. 2 trestního řádu a jeho prohlášení, že se cítí být poškozeným ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu.
5. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci vyrozumělo stěžovatele přípisem ze dne 30. 9. 2021 č. j. 1 VZN 106/2021-26, že jeho podání vyhodnotilo jako možný podnět k výkonu dohledu podle § 12c až 12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Svůj postup odůvodnilo tím, že je-li v podání namítáno, že dozorující státní zástupce v trestní věci postupoval procesně nesprávně nebo dokonce spáchal trestný čin, je namístě podrobit jeho činnost výkonu dohledu.
V této souvislosti odkázalo na § 16a odst. 1 zákona o státním zastupitelství, dle něhož se podání posuzuje vždy podle svého obsahu, na čl. 10 odst. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 1/2017, dle něhož se podání vyjadřující nespokojenost s postupem státního zástupce v konkrétní věci zásadně posoudí jako podnět k výkonu dohledu, a na čl. 13 odst. 4 písm. f) pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 9/2019, dle něhož trestním oznámením není podání, jež je podnětem k výkonu dohledu.
Stěžovatel byl upozorněn, že věcně a místně příslušným k výkonu dohledu v uvedené věci je Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž Vrchní státní zastupitelství v Olomouci podání stěžovatele postoupilo. Na tento přípis stěžovatel reagoval dne 1. 10. 2021 dotazem, jak bylo postupováno ohledně jeho trestního oznámení v části směřující proti postupu policejního orgánu při prohlídce vozidla. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci přípisem ze dne 6. 10. 2021 č. j. 1 VZN 106/2021-29 na to konto sdělilo, že s ohledem na objektivní souvislost údajného nezákonného postupu vrchní státní zástupkyně a policejního orgánu bylo podání i v části směřující proti postupu policejního orgánu vyhodnoceno jako podnět k výkonu dohledu a postoupeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství.
6. Nejvyšší státní zastupitelství reagovalo vyrozuměním ze dne 8. 10. 2021 č. j. 2 NZT 18/2016-733. V něm konstatovalo, že se předmětné podání týká věci, v níž byl stěžovatel již dříve obžalován a v níž nyní probíhá hlavní líčení před okresním soudem, a tudíž se dohledová působnost ohledně napadeného postupu nižšího státního zastupitelství neuplatní. Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo na své výkladové stanovisko č. 1/2002, které bylo vydáno ke sjednocení praxe týkající se dohledové působnosti státního zastupitelství ve stadiu po podání obžaloby, podle něhož se podnět k výkonu dohledu v takovém případě zpravidla postoupí příslušnému soudu jako součást obhajoby obžalovaného; postoupení se uskutečňuje prostřednictvím věcně a místně příslušného státního zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství proto postoupilo podání stěžovatele ze dne 17. 8. 2021 okresnímu soudu, a to prostřednictvím Vrchního státního zastupitelství v Praze.
7. Vrchní státní zástupkyně v Praze postoupila stěžovatelovo podání okresnímu soudu přípisem ze dne 12. 11. 2021 sp. zn. VZV 14/2016, v němž rovněž reagovala na stěžovatelem uplatněné námitky k postupu svému i policejního orgánu. Ústavní soud nepovažuje za nutné blíže rekapitulovat obsah argumentace vrchní státní zástupkyně, neboť je účastníkům známa.
8. V průběhu hlavního líčení konaného dne 2. 12. 2021 v trestní věci stěžovatele uvedl předseda příslušného senátu okresního soudu, že jemu postoupené podání stěžovatele hodnotí jako součást obhajoby a bude založeno do soudního spisu.
9. Stěžovatel předně podrobně popisuje obsah svého trestního oznámení, jakož i navazující postup účastníků řízení. Argumentuje, že porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 13 Listiny zakládá povinnost orgánů činných v trestním řízení vést účinné vyšetřování. Tato povinnost je pak o to intenzivnější, pokud se porušení uvedených základních práv dopustily orgány veřejné moci, jako je tomu v jeho případě; v této souvislosti se odkazuje na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Uvádí, že je mu sice známo, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému vždy, nýbrž pouze v případech nejzávaznějších zásahů do jeho práv. Má však za to, že pokud je určitým základním právům přiznána i trestněprávní ochrana, musí být poškozenému v případě jejich porušení zaručeno právo na účinné vyšetřování. Uzavírá, že mu v posuzované věci náleží právo na účinné vyšetřování, jež však účastníci řízení nerespektovali, neboť okolnosti porušení jeho ústavně zaručených základních práv ze strany policejního orgánu a dozorující státní zástupkyně nijak neprošetřili. To i přesto, že stěžovatel vznesl tzv. hájitelné tvrzení, jež se opírá o policejní protokoly o prohlídce vozidla a opatření údajů z telefonních zařízení stěžovatele bez patřičných soudních příkazů. Uvádí, že účinné vyšetřování musí být nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé, podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného. Nečinnost účastníků řízení je pak ve zřejmém rozporu s těmito požadavky. Konečně stěžovatel argumentuje, že je mu účinné vyšetřování upíráno z důvodu, že je obžalovaným, a jeho trestní oznámení tak bylo vyhodnoceno jako součást obhajoby. Postup účastníků řízení proto porušuje i zásadu rovnosti, jež je mu zaručena čl. 1 Listiny.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti postupu policejního orgánu při provádění prohlídky vozidla, je opožděná. Podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Prohlídka vozidla, v jejímž rámci nastal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, byla však uskutečněna dne 24. 9. 2014, tj. před více než sedmi lety.
11. V části směřující proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a okresního soudu při vyřizování stěžovatelem podaného trestního oznámení, jsou procesní předpoklady řízení splněny. Ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
K přípustnosti ústavní stížnosti, v níž je namítán závadný postup orgánů činných v trestním řízení v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, Ústavní soud obecně vyžaduje, aby stěžovatel vyčerpal podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, jehož prostřednictvím lze účinně dosáhnout odstranění případného zásahu do základních práv a svobod poškozeného, resp. oběti trestného činu, bez nutnosti zásahu Ústavního soudu [k tomu podrobně nález ze dne 2.
3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14
(N 51/76 SbNU 691), body 27 až 32; všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V posuzovaném případě sice stěžovatel - ryze formálně vzato - nepodal u Nejvyššího státního zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad postupem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, resp. Vrchního státního zastupitelství v Praze. Na postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (jež vyložilo trestní oznámení stěžovatele jako podnět k výkonu dohledu nad postupem dozorující státní zástupkyně) však již Nejvyšší státní zastupitelství reagovalo (postoupením trestního oznámení okresnímu soudu) a Vrchní státní zastupitelství v Praze jednalo na jeho pokyn (tak, že trestní oznámení postoupilo).
Za této situace - a s přihlédnutím k tomu, že Nejvyšší státní zastupitelství ve vyrozumění č. j. 2 NZT 18/2016-733 stěžovatele poučilo, že se nebude zabývat jeho případnými dalšími obsahově shodnými podáními - nelze po stěžovateli rozumně požadovat, aby podnět k výkonu dohledu formálně vyčerpal. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je ve výše uvedené části přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je tak povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími či jinými zásahy vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Těžiště ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení (konkrétně Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Praze), které jeho trestního oznámení ze dne 17. 8. 2021 posoudily nejprve jako podnět k výkonu dohledu (viz vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 1 VZN 106/2021-26), resp. následně jako součást obhajoby (viz vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 18/2016-733 a na něj navazující přípis Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. VZV 14/2016), a nikoli jako oznámení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Nutno podotknout, že v ústavní stížnosti sice stěžovatel brojí i proti jinému zásahu okresního soudu, nijak blíže však nekonkretizuje, v čem měl tvrzený zásah soudního orgánu do jeho ústavně zaručených práv spočívat, a nepředkládá v této souvislosti žádnou argumentaci.
14. Z obsahu ústavní stížnosti i samotného trestního oznámení je patrné, že svým podáním stěžovatel usiloval, aby orgány činné v trestním řízení prošetřily okolnosti provádění prohlídky vozidla nezávisle na trestním řízení, jež je proti stěžovateli jako obžalovanému v současnosti vedeno před okresním soudem pod sp. zn. 2 T 76/2020. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že se stěžovatel se svým trestním oznámením obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, přestože k údajné trestné činnosti mělo dojít na území Hlavního města Prahy, a tento svůj postup odůvodnil pochybností o nezávislosti vyšetřování státním zastupitelstvím spadajícím do obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze, proti jehož státní zástupkyni trestní oznámení směřovalo.
Stěžovateli lze přisvědčit, že v tomto směru ponechaly orgány činné v trestním řízení jeho trestní oznámení bez odezvy, neboť s ním nenakládaly jako s podnětem oznamovatele trestné činnosti, nýbrž je posuzovaly čistě v kontextu probíhající trestní věci (nejprve jako podnět k výkonu dohledu podle § 12c až 12e zákona o státním zastupitelství a následně jako součást stěžovatelovy obhajoby), aniž by okolnosti prohlídky vozidla blíže prošetřily. Ústavní soud však nesdílí názor stěžovatele, že takový postup představuje porušení jeho ústavně zaručených práv.
15. Jak Ústavní soud setrvale judikuje, toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Pokud dospějí k závěru, že z trestního oznámení nevyplývá vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu a nejsou povinny věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle § 159a trestního řádu (usnesení ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3135/08 ). Na ústavní úrovni není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva [viz např. nález ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10
(N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.) a nález ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ].
16. Právo na účinné vyšetřování však nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoli trestném činu, nýbrž pouze u těch nejzávažnějších [viz např. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18
(N 153/96 SbNU 14)]. Ústavní soud v této souvislosti vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dle něhož svědčí poškozenému právo na účinné vyšetřování v zásadě tehdy, měl-li trestný čin povahu porušení čl. 2, 3 nebo 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací. Výjimečně přiznává Evropský soud pro lidská práva poškozenému právo na účinné vyšetřování také v kontextu čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život, pokud jde o zvlášť závažné zásahy do osobní integrity poškozeného (viz např. nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 3006/21 ). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování.
17. Zatímco porušení čl. 2, 3 ani 4 Úmluvy nepřipadají vzhledem k povaze oznamovaných trestných činů v případě stěžovatele v úvahu, teoreticky lze uvažovat, že jimi bylo zasaženo stěžovatelovo právo dle čl. 8 Úmluvy. Toto ustanovení nicméně nezakládá právo poškozeného na účinné vyšetřování automaticky, nýbrž toliko v případě, že bylo do jeho práv zasaženo obzvláště závažným způsobem. Takovou intenzitu zásahu však Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal. Nutno říci, že sám stěžovatel nenabídl Ústavnímu soudu žádná tvrzení svědčící o existenci zvlášť závažné újmy, jež mu na jeho právech v důsledku oznamované trestné činnosti vznikla a jež by odůvodňovala existenci práva na účinné vyšetřování; taková tvrzení neobsahuje ani trestní oznámení ze dne 17.
8. 2022. Stěžovatel pouze namítá, že v rámci prohlídky vozidla - uskutečněné bez patřičných povolení - pachatelé získali přístup k seznamu kontaktů a textovým zprávám v telefonu stěžovatele; blíže však nekonkretizuje ani nerozvádí, jakou újmu mu toto jednání způsobilo, zejm. jaký dopad mělo na jeho soukromý život. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovateli v posuzované věci právo na účinné vyšetřování nevzniklo.
18. Za této situace nelze postup orgánů činných v trestním řízení - jež trestní oznámení vyložily čistě jako stěžovatelovu procesní obranu v kontextu probíhající trestní věci a údajnou trestnou činnost blíže neprošetřily - považovat za protiústavní.
19. Trestní oznámení stěžovatele postupně prošlo rukama Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze. Z obsahu všech vyrozumění je zřejmé, že se orgány činné v trestním řízení s obsahem stěžovatelova podnětu seznámily. Lze proto racionálně předpokládat, že pokud na podkladě oznámení nezahájily úkony trestního řízení, nespatřovaly v něm skutečnosti, jež by takový postup odůvodňovaly. Pokud však bude mít stěžovatel i po skončení aktuálně probíhajícího trestního řízení stále za to, že okolnosti prohlídky vozidla vzbuzují podezření, že při jejím provádění došlo ke spáchání trestného činu, nic mu nebrání v podání nového trestního oznámení.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to zčásti (co do postupu policejního orgánu při prohlídce vozidla) podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro její opožděnost a zčásti (co do postupu ostatních účastníků řízení při vyřizování stěžovatelem podaného trestního oznámení) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
21. Stěžovatel spojil s ústavní stížností také návrh na projednání věci mimo pořadí (§ 39 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl bez prodlení, tomuto návrhu bylo de facto vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu