Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Věry Kovářové, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022 č. j. 33 Cdo 2716/2021-148, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 12 C 276/2019 se podává, že stěžovatelka se žalobou vůči svému synovi jako žalovanému domáhala určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem s tím, že předmětné nemovitosti původně žalovanému darovala, ale od darovací smlouvy odstoupila podle § 2072 občanského zákoníku pro nevděk. Okresní soud žalobu rozsudkem č. j. 12 C 276/2019-73 ze dne 11. 6. 2020 zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem č. j. 29 Co 220/2020-112 ze dne 23. 3. 2021 prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelčino dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl, neboť neshledal rozpor v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ohledně výkladu § 2072 občanského zákoníku, přičemž závěr odvolacího soudu, že zjištěné chování žalovaného nenaplňuje důvody pro vrácení daru, byl podle Nejvyššího soudu správný.
Stěžovatelka svou ústavní stížnost zaměřuje výhradně na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Namítá, že se Nejvyšší soud meritorní stránkou projednávané věci vůbec nezabýval a místo toho řešil možný rozpor mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu, který stěžovatelka v dovolání netvrdila. Stěžovatelka připouští, že některé formulace v dovolání mohly vyznít po jazykové stránce mírně zavádějícím způsobem, z obsahu dovolání je nicméně zcela zřejmé, že především namítala, že rozsudek odvolacího soudu závisí na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, jelikož se nalézací i odvolací soud zaměřily na posuzování intenzity porušení dobrých mravů, ačkoli podle § 2072 občanského zákoníku a judikatury Nejvyššího soudu se měly zabývat pouze tím, zda došlo ke zjevnému (nikoli tedy nutně hrubému) porušení dobrých mravů.
Podle stěžovatelky také z dovolání jasně vyplynulo, že dovolání založila na rozporu rozsudku krajského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020. Nejvyšší soud však údajně postupoval přepjatě formalisticky a vycházel toliko z úvodní části dovolání, aniž by vzal v potaz celý obsah podání stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k vadám dovolání. Stěžovatelka také namítá, že Nejvyšší soud nerozhodl ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy byla věc dovolacímu soudu předložena, ve smyslu § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je potřeba uvést, že v dovolání stěžovatelky je výslovně napsáno, že "napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována odlišně", načež stěžovatelka cituje dva rozsudky Nejvyššího soudu. V § 237 občanského soudního řádu jsou uvedeny čtyři situace vystihující možný vztah vznesené právní otázky k judikatuře dovolacího soudu, přičemž to, že je předmětná otázka "dovolacím soudem rozhodována rozdílně", dopadá právě na situace, kdy je v judikatuře dovolacího soudu rozpor.
To vyplývá přímo z textu zákonné úpravy, navíc to Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích vysvětlil. Nelze tedy tvrdit, že stěžovatelka tímto způsobem přípustnost nevymezila či snad že "textová formulace ... mohla vyznít mírně zavádějícím způsobem". Pokud stěžovatelka neměla v úmyslu vymezit přípustnost nejednotností judikatury, tak její formulace nebyla "mírně zavádějící", nýbrž zjevně chybná. Za dané situace vůbec nelze Nejvyššímu soudu vyčítat, že se právě na posouzení možné nejednotnosti primárně zaměřil, načež stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, proč rozpor ve vlastní judikatuře ve vztahu k předmětné otázce nespatřuje.
Navzdory uvedenému a v rozporu s tím, co stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, se ovšem Nejvyšší soud nespokojil pouze s vysvětlením, proč podle jeho názoru není v jeho judikatuře k předmětné otázce rozpor, ale zároveň se zabýval i další alternativou, která by mohla založit přípustnost dovolání a kterou bylo možno z dovolání teoreticky dovodit. Nejvyšší soud na str. 3 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou k § 2072 občanského zákoníku a dospěl k podle Nejvyššího soudu správnému závěru, že podmínky pro vrácení daru nebyly splněny. Není proto pravda, že by Nejvyšší soud postupoval "přepjatě formalisticky", a relevantní není ani argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu k vadám dovolání. Nejvyšší soud totiž stěžovatelčino dovolání vadným neshledal, naopak se jím kvazimeritorně zabýval včetně přezkumu klíčového závěru odvolacího soudu o nenaplnění podmínek dle § 2072 občanského zákoníku.
Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud nerozhodl ve lhůtě dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, tak jak Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl (a stěžovatelka takový postup nezpochybnila), dovolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které již v § 243c odst. 1 stěžovatelkou zmiňovanou lhůtu neobsahovalo. Předmětná (pořádková) lhůta byla vypuštěna takřka čtyři roky před podáním dovolání, a to novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Bez ohledu na uvedené by přitom případné porušení lhůty stejně muselo být řešeno jinými cestami (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2546/14 ze dne 21. 10. 2014).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu