Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky MEDICA - LANGER s. r. o., IČ 498 15 440, se sídlem Protifašistických bojovníků 182, Broumov, zastoupené JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem nám. Československé armády 51, Jaroměř, proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 23. března 2021, č. j. 12 E 1/2021-281, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 28 Co 99/2021-378 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021, č. j. 20 Cdo 2568/2021-438, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Okresní soud v Benešově napadeným usnesením ze dne 23. 3. 2021, č. j. 12 E 1/2021-281, nařídil v řízení, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako povinná, výkon rozhodnutí podle rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2019, č. j. 1 T 129/2017-13283, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, č. j. 12 To 67/2020-14679, a zřídil soudcovské zástavní právo na pozemku parc. č. 3303/3 v katastrálním území a obci Poříčí nad Sázavou (výrok I.), dále uložil povinné, aby do patnácti dnů od doručení usnesení oznámila, zda uvedenou nemovitou věc nabyla jako substituční jmění (výrok II.), dále uložil povinné zaplatit oprávněné na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok III.) a nakonec zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Benešově soudní poplatek za návrh na výkon rozhodnutí ve výši 27 859 Kč (výrok IV.). Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka (povinná) odvolání ke Krajskému soudu v Praze. Stěžovatelka své odvolání odůvodnila stručně řečeno tím, že jí oprávněná neposkytla dostatečnou součinnost, zejména nereagovala na žádost povinné o možnost úhrady škody formou zápočtu. Dále namítala, že nebyla oprávněnou vyzvána k úhradě, ani jí nebylo sděleno číslo účtu, na které má příslušnou částku uhradit. V poslední řadě stěžovatelka namítala, že zřízení soudcovského zástavního práva považuje vzhledem k výši vymáhané částky za nepřiměřené. S ohledem na výše uvedené označila jednání oprávněné za zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.
3. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 12. 5. 2021, č. j. 28 Co 99/2021-378, rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.), povinné uložil povinnost nahradit oprávněné na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 300 Kč a na nákladech odvolacího řízení rovněž částku 300 Kč (výrok II.), jakož i povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 13 929,50 Kč (výrok III.). Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména tím, že oprávněná vzala svůj návrh zpět, proto bylo na místě usnesení soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. S ohledem na nákladový výrok a výrok o soudním poplatku se však krajský soud zabýval některými argumenty uvedenými v odvolání, přičemž však žádnému z argumentů stěžovatelky nepřisvědčil. Krajský soud uvedl, že oprávněná neměla zákonnou povinnost vyzvat povinnou k zaplacení náhrady škody, která jí byla uložena pravomocným a vykonatelným rozhodnutím v trestním řízení. Neuznal ani argument stěžovatelky, že nevěděla, na jaký bankovní účet má příslušnou částku zaslat, jelikož jí bankovní účet oprávněné byl znám z jejich předchozího vzájemného bankovního styku. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky označující jednání oprávněné za zneužití práva. S odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shledal, že v daném případě nebylo zřejmé, že by povinná byla připravena v nejbližší době plnit, a že jediné, co ji od splnění povinnosti zdržuje, je potřebná součinnost oprávněné. K námitce oprávněné týkající se nepřiměřenosti zvoleného způsobu výkonu rozhodnutí krajský soud uvedl, že právě tento způsob, tj. zřízení soudcovského zástavního práva, slouží primárně k zajištění pohledávky oprávněného a není pro něj rozhodná výše vymáhané pohledávky ani její nepoměr k nemovité věci.
4. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Cdo 2568/2021-438, odmítl. Poukázal na to, že dovolání nelze projednat, neboť vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení zastavil, není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání ve smyslu § 243b odst. 5 věta první ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dovolání napadající rozhodnutí krajského soudu v nákladovém výroku a výroku o soudním poplatku Nejvyšší soud odmítl s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a písm. i) občanského soudního řádu.
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje skutečnosti, které vedly k výkonu rozhodnutí proti ní jako povinné a dále v zásadě opakuje výše popsanou argumentaci, kterou uvedla v odvolacím řízení a která je shrnuta výše v bodě 2 tohoto usnesení. Svá tvrzení stěžovatelka podkládá odkazem na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 , přípustnost svého dovolání pak dovozuje ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb; ST 45/87 SbNU 905). Další ústavněprávní argumentaci však ústavní stížnost neobsahuje.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka vyčerpala ostatní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V rozsahu, ve kterém stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 . Uvádí, že závěry tohoto nálezu týkající se zneužití práva na soudní ochranu v exekučním řízení se vztahují i na její případ. V tomto nálezu Ústavní soud označil za exekuční návrhy zneužívající právo, tzv. šikanózní návrhy taková podání, která se vyznačují úmyslem účastníka způsobit protistraně škodu. Škodlivost šikanózního jednání se přitom neomezuje pouze na ostatní účastníky, kteří jsou nuceni v souvislosti s vedením řízení vynakládat prostředky na svou procesní obranu, případně snášet další negativní důsledky s řízením spojené (typicky např. důsledky insolvenčního návrhu), ale spočívá také v tom, že zbytečně zatěžuje soudní soustavu a "zneužívá" ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, tzn. poskytování ochrany právům (čl. 90 Ústavy, § 2 občanského soudního řádu). Typicky bude mít návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního tehdy, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, neboť takové podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce.
10. Ústavní soud však shledal, že nyní posuzovaný případ se skutkově od případu posuzovaného v nálezu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 , liší, a argumentace odkazem na tento nález proto není přiléhavá. Jak správně vyhodnotily již obecné soudy, oprávněná zdravotní pojišťovna neměla "praktickou jistotu", že bude stěžovatelka (povinná) v nejbližší době plnit. Povinností oprávněné ani není ve chvíli, kdy má již k dispozici exekuční titul, aktivně usilovat o to, aby jí povinná ještě dobrovolně plnila (např. formou písemné výzvy, jako je tomu v případě předžalobní výzvy podle § 142a občanského soudního řádu). Řádně vyvráceny byly také námitky stěžovatelky, že jí oprávněná neposkytla dostatečnou součinnost (srov. zejména bod 17 napadeného usnesení krajského soudu). Námitka zneužití práva ze strany oprávněné tak v dané věci ani ve světle judikatury Ústavního soudu neobstojí.
11. Co se týče námitek stěžovatelky směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu a odkazu na stanovisko pléna Ústavního soudu 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (460/2017 Sb; ST 45/87 SbNU 905), ani zde Ústavní soud neshledal, že by byla argumentace stěžovatelky případná. Stanovisko pléna se sice skutečně týká případů, kdy Nejvyšší soud odmítá dovolání pro nepřípustnost, vztahuje se však k náležitostem dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy k řádnému uvedení dovolacího důvodu.
12. V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky ze dvou důvodů. Ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšší soud dovolání odmítl proto, že stěžovatelka nesplnila podmínku tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Jak správně uvádí Nejvyšší soud, smyslem dovolání jakožto opravného prostředku je (mimo jiné) umožnit účastníkovi, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma, tuto újmu napravit tím, že Nejvyšší soud dané rozhodnutí zruší. V projednávané věci však již krajský soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení zastavil. Neexistovalo tak rozhodnutí, které by stěžovatelce mohlo působit újmu (jelikož bylo zrušeno). Na tomto postupu tedy nelze Nejvyššímu soudu nic vytknout.
13. Ve vztahu k II. a III. výroku napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšší soud uvedl, že je mu přezkum těchto výroků zapovězen ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) a písm. i) občanského soudního řádu. Ani tento postup Nejvyššího soudu není v rozporu se zákonem, respektive s ústavním pořádkem. Účelem dovolání totiž není zajistit co nejširší přezkum rozhodnutí soudů nižších stupňů, nýbrž kvalitní přezkum takových druhů rozhodnutí, u kterých to zákonodárce považuje za nejdůležitější. Ústavní soud ostatně i ve stěžovatelkou citovaném stanovisku pléna uvádí, že v obecné rovině platí, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Je třeba zdůraznit, že mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy České republiky). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání [srov. např. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu stanovící tzv. majetkový census] a ke zvýšení kvality těch dovolání, která se účastník odvolacího řízení rozhodne podat v případě, že mu to zákon umožňuje (srov. body 27 - 30 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
14. Závěrem Ústavní soud podotýká, že skutečnost, že bylo rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 12 To 67/2020, které v exekučním řízení sloužilo ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2019, č. j. 1 T 129/2017-13283, jako exekuční titul, zrušeno Nejvyšším soudem, není pro nynější rozhodnutí Ústavního soudu relevantní. Exekuční řízení bylo pravomocně zastaveno již napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 28 Co 99/2021-378.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu