Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 37 C 135/2019-114 ze dne 6. 3. 2020, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 141/2021-167 ze dne 31. 5. 2021 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1429/2022-330 ze dne 27. 9. 2022; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily více než tucet různých základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak lze odvodit především ze soudních rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti, stěžovatel se v roli žalobce domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady majetkové škody ve výši 500 000 Kč a nemajetkové škody ve výši přesahující 275 000 Kč, přičemž první druh škody měl být způsoben nezákonnými rozhodnutími obecných soudů z let 2011-2013. Prvostupňový soud napadeným usnesením řízení zastavil co do náhrady majetkové škody, neboť podle něj tento nárok stěžovatele již byl odmítnut v dříve proběhlém (jiném) soudním řízení, pravomocně ukončeném zamítavým rozsudkem v roce 2016 a nastala zde proto překážka věci rozhodnuté.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení nalézacího soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nevyhověl. V části napadající usnesení nalézacího soudu dovolací řízení zastavil, napadnutí výroku odvolacího soudu o nákladech řízení označil za nepřípustné. U značné části věcných námitek Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání - argumentace dovolatele totiž sestávala jen z velmi obecných tezí o možném porušení rozličných základních práv.
Konečné námitky poukazující na nedostatečné posouzení podjatosti asistentů nebo soudců v předchozích fázích řízení či na údajný nedostatek pravomoci asistenta soudce vydat prvostupňové rozhodnutí nezakládají podle dovolacího soudu přípustnost dovolání, neboť mají charakter zmatečnostních vad.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Ústavní stížnost se vymyká obsáhlostí (přes 30 stran!), především ale naprostou nepřehledností a nízkou srozumitelností. Sestává z citací desítek rozhodnutí různých soudů včetně mezinárodních, ta ale nejsou nijak provázána s věcí samou, stěžovatel se rovněž pokouší popsat nesčetné příklady různých nespravedlností a příkoří, kterým (nejen v přezkoumávaném řízení) údajně čelil a čelí. Lze nicméně shrnout, že usnesení nalézacího a odvolacího soudu vnímá jako zaujaté a svévolné, usnesení Nejvyššího soudu odmítající jeho dovolání pak považuje za formalistické, bránící mu v přístupu ke spravedlnosti.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud předně uvádí, že v ústavní stížnosti měla být věnována pozornost hlavně usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro nedostatečné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, potažmo pro nepřípustnost dovolacích námitek. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost předchozího rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, předmětem přezkumu Ústavního soudu být nemůže, neboť ji meritorně nepřezkoumával ani Nejvyšší soud. Stěžovatel mu k tomu totiž nenaplněním zákonných předpokladů dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2953/17 ).
8. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů argumentace stěžovatele k protiústavnosti usnesení Nejvyššího soudu zůstává v abstraktní rovině (tvrzení nejsou provázána s přezkoumávanou věcí), Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení vad dovolání nepostupoval příliš formalisticky. Dospěl k závěru, že tomu tak není a právo stěžovatele na soudní ochranu ze strany Nejvyššího soudu porušeno nebylo. Stěžovatelovo dovolání se ostatně obsahově překrývalo s ústavní stížností a trpělo stejnými formálními nedostatky, výsledek jeho zhodnocení Nejvyšším soudem tudíž není překvapivý. Danou část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud pak jde o napadená usnesení nalézacího a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou.
11. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí efektivní vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na shora citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, podle něhož neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, byla odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu