Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Richtera, právně zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2020 č. j. 7 As 68/2020-27 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020 č. j. 11 A 113/2019-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Státní zemědělský intervenční fond, regionální odbor Olomouc, pracoviště Šumperk (dále jen "SZIF") nevyhověl žádosti stěžovatele o provedení změny v evidenci půdy stran tam specifikovaných pozemků, které patřily do společného jmění stěžovatele a jeho manželky (dále též "SJM") a které měla dle evidence v užívání pouze stěžovatelova manželka. SZIF dospěl k závěru, že podle § 3g odst. 3 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zemědělství"), lze aktualizaci evidence půdy provést pouze na základě zákonem vymezených důvodů, v tomto případě buď se souhlasem stěžovatelovy manželky, nebo na základě jiného dokladu potvrzujícího důvod užívání zemědělské půdy pouze stěžovatelem.
Jelikož stěžovatel ani jedno z toho nepředložil, jeho žádosti nebylo možné vyhovět a SZIF vydal oznámení o neprovedení aktualizace. Toto oznámení stěžovatel napadl námitkami u Ministerstva zemědělství ČR (dále jen "ministerstvo zemědělství), které je zamítlo.
3. Proti tomuto rozhodnutí ministerstva zemědělství stěžovatel podal správní žalobu k městskému soudu, jenž o ní rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. Městský soud se ztotožnil s názorem ministerstva zemědělství, že nebyly splněny podmínky pro provedení aktualizace v evidenci půdy bez souhlasu jeho manželky stěžovatele, jak požadoval stěžovatel. Předmětné pozemky byly v SJM, přičemž v evidenci pozemků byla na základě dřívější žádosti zapsána jako uživatelka pouze stěžovatelova manželka.
Za takové situace bylo třeba, aby stěžovatel jako osoba požadující provedení změny v evidenci pozemků předložil její souhlas s provedením změny, případně jiný relevantní doklad opravňující správní orgán k provedení změny, např. rozhodnutí soudu. Městský soud dodal, že v rámci příslušného řízení nejsou správní orgány či správní soudy oprávněny řešit ani osobní, ani soukromoprávní spory mezi manžely, nýbrž pouze otázky týkající se evidence půdy. Stejně tak v uvedeném řízení nebylo možné řešit ani otázku údajné dřívější neoprávněnosti zápisu manželky stěžovatele do evidence půdy, popř. otázku, jaký právní důvod užívání svědčí ve prospěch manželky stěžovatele, ale pouze to, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro provedení navrhované změny v evidenci.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění podrobně vyložil příslušnou právní úpravu a podmínky, za jakých lze provést aktualizaci evidence půdy na základě ohlášení. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, že stěžovatel v řízení nepředložil souhlas manželky se změnou evidence půdy (právě naopak, ta v řízení vyjádřila výslovný nesouhlas s navrhovanou změnou v evidenci), dohodu nebo jiný doklad prokazující právní důvod užívání sporné zemědělské půdy výlučně stěžovatelem.
Rovněž se ztotožnil se závěrem městského soudu, že předmětné pozemky byly v době rozhodování správních orgánů součástí společného jmění manželů, což ostatně potvrdil i sám stěžovatel, a že u manželky stěžovatele tím byla dostatečně prokázána existence právního titulu k jejímu zápisu do evidence půdy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že naopak v katastru nemovitostí je - v rozporu s opakovanými tvrzeními stěžovatele, že předmětné pozemky spadaly do SJM - jako vlastník uveden pouze stěžovatel.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel velmi podrobně rekapituluje obsah svých předchozích podání, jakož i obsah rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. V návaznosti na to opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před správními soudy, a ve vztahu ke každé jedné z nich vysvětluje, proč se s ní Nejvyšší správní soud vypořádal nedostatečným způsobem. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti se opět týkají toho, jak má být dle stěžovatele vykládán § 3g odst. 2 zákona o zemědělství a jak měly být hodnoceny provedené důkazy. Stěžovatel proto uzavírá, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před správními soudy.
9. Předně je nezbytné uvést, že stěžovatel v řízení před Ústavním soudem opakuje identické námitky jako v řízení před správními orgány a následně správními soudy. Jelikož na tyto námitky mu bylo již několikrát odpovězeno a přinejmenším rozsudek Nejvyššího správního soudu je odůvodněn řádným, obzvlášť podrobným, logickým a srozumitelným způsobem, který ani v náznacích nenese známky svévole, Ústavní soud v zájmu stručnosti plně odkazuje na jeho odůvodnění. Dále je nezbytné uvést, že stěžovatelovy námitky se pohybují výlučně v rovině podústavního práva (konkrétně směřují výlučně do oblasti interpretace § 3g zákona o zemědělství) a nemají žádný ústavněprávní přesah, příp. tyto námitky směřují proti skutkovým závěrům, k nimž dospěly správní soudy.
10. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud, městský soud nebo kterýkoliv jiný z dotčených orgánů moci veřejné dopustil ústavně relevantního pochybení. Z posuzované ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatel zaměňuje právo na spravedlivý proces a jeho dílčí komponenty s (neexistujícím) právem na úspěch ve věci. Na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů za srozumitelná, přehledná, logická, řádně odůvodněná a v nevybočující z mantinelů práva na spravedlivý proces. Tato rozhodnutí nejsou zatížená svévolí a nelze je považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti.
11. Ve vztahu k nákladovým výrokům, které stěžovatel rovněž formálně napadá, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v této oblasti neuplatňuje žádné námitky svědčící o jejich protiústavnosti a k tomuto závěru nelze dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2021
Ludvík David, v. r. předseda senátu