Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 2541/19, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2024, č. j. 37 Co 187/2024-2028, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 6. 2024 č. j. 0 P 340/2023-1943, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a nezletilých dětí a) L. B. a b) P. B., zastoupených opatrovníkem městem Kyjov, a c) B. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně ("okresní soud") rozhodl napadeným usnesením v řízení o rodičovské odpovědnosti, úpravě péče, výživy a styku, schválení právního jednání, že se stěžovatelce nepromíjí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 22. 3. 2024, č. j. O P 340/2023-1820. Stěžovatelka podala po uplynutí lhůty nejprve dne 24. 5. 2024 blanketní odvolání, s tím, že odůvodnění doplní ve lhůtě 15 dnů. Dne 28. 5. 2024, doručila stěžovatelka okresnímu soudu žádost o pochopení i toleranci při podávání odvolání. V ní uvedla, že kvůli zdravotním komplikacím v souvislosti s těhotenstvím se musela od 20. 5. 2024 do 24. 5. 2024 podrobit lékařské péči, proto nemohla podat odvolání. Dne 5. 6. 2024 pak stěžovatelka požádala o prominutí zmeškání lhůty a doplnila odůvodnění odvolání.
2. Okresní soud shrnul, že konec lhůty pro podání odvolání připadl na 21. 5. 2024, stěžovatelka k žádosti připojila pouze propustku k lékaři datovanou právě 21. 5. 2024, potvrzenou Fakultní nemocnicí Brno. Okresní soud vzal následně do úvahy, že stěžovatelka byla osobně přítomna vyhlášení rozsudku, měla tedy na podání odvolání dva měsíce. V průběhu této doby se přitom osobně celkem pětkrát dostavila k soudu, podávala další návrhy týkající se nezletilých dětí, byla tedy schopna činit procesní úkony. Okresní soud proto neshledal omluvitelné důvody, které by stěžovatelce bránily ve včasném podání alespoň blanketního odvolání.
3. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ("krajský soud") nevyhověl a usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka sice nově doložila potvrzení nemocnice TGM Hodonín, to však dle názoru soudu dokládá pouze skutečnost, že se stěžovatelka po uplynutí lhůty k odvolání dne 24. 5. 2024 dostavila k ošetření. Přitom údaje uvedené v potvrzení, zejména údaje o nadměrné a časté menstruaci jako důvodech klidového režimu, shledal krajský soud ve zjevném rozporu s tvrzením stěžovatelky o jejím těhotenství. S ohledem na jinou procesní aktivitu, kterou v daném období stěžovatelka vyvíjela, pak krajský soud uzavřel, že možnosti stěžovatelky podat odvolání byly dostačující.
4. Stěžovatelka napadá rozhodnutí, jimiž byl zamítnut její návrh podaný na základě § 58 občanského soudního řádu na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti výše citovanému rozsudku okresního soudu.
5. Stěžovatelka uvádí, že v souvislosti s rizikovým těhotenstvím byla od 26. 4. 2024 v pracovní neschopnosti. Od 16. 5. 2024 začala mít v těhotenství komplikace, kdy byla upoutána k lůžku a její zdravotní stav vyžadoval klidový režim. Dne 20. 5. 2025 se její stav výrazně zhoršil, nebyla proto schopna odvolání podat. Stěžovatelka byla nakonec nucena dne 21. 5. 2025 vyhledat osobně lékařskou péči, což doložila propustkou.
6. Podle stěžovatelky obecné soudy vyhodnotily důvody stěžovatelky nesprávně. Zákonné podmínky pro prominutí zmeškání lhůty z omluvitelných důvodů považuje za splněné, neboť prokázala, že se v průběhu lhůty pro podání odvolání nacházela v takovém zdravotním stavu, který jí znemožnil odvolání podat. Byla v rizikovém těhotenství a právě silné krvácení v jejím případě prokazovalo závažné zdravotní potíže, které vygradovaly dne 20. 5. 2024, a nakonec vedly k samovolnému ukončení těhotenství.
7. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Okresní soud odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje za pokračující polemiku stěžovatelky se závěry obecných soudů. Ve věci jde přitom jen o výklad podústavního práva, což je však primárně určeno obecným soudům.
9. Stěžovatelka v replice pouze opětovně reagovala na odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu a znovu vyjádřila nesouhlas s jeho závěry, že jí zdravotní důvody nebránily v podání odvolání. Ve zbytku odkazuje na odůvodnění ústavní stížnosti.
11. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
12. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení některého základního práva nebo svobody.
13. V nyní posuzované věci jde o aplikaci § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle kterého "[s]oud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon."
14. Předmětné ustanovení upravuje obecně vymezení důvodu, jehož úspěšné prokázání ze strany účastníka řízení vede k navrácení zmeškané lhůty (to závisí vždy na konkrétních okolnostech), a tedy k pokračování v řízení a dále jasně stanovenou lhůtu k podání návrhu. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že posouzení konkrétních okolností věci a učinění závěru, zda pro prominutí zmeškání lhůty byl nebo nebyl omluvitelný důvod dán, je primárně úkolem obecných soudů. Ústavní soud se proto omezuje pouze na hodnocení, zda rozhodování obecného soudu o tom, byl-li u účastníka dán (ne)omluvitelný důvod, nevykazuje extrémní interpretační či aplikační pochybení dosahující ústavní roviny (srov. nález ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 1591/19 , body 33. a 34. odůvodnění). Jinak řečeno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do úvah soudu, je-li zřejmé, jaké okolnosti soud vedly k daným závěrům a jsou-li jejich závěry v souladu s příslušnými právními předpisy i judikaturou zejména Nejvyššího soudu.
15. Ačkoliv Ústavní soud nesouhlasí s hodnocením reálných možností stěžovatelky podat odvolání, které krajský soud dovozoval z jiných procesních úkonů, které v daném období činila, se závěry obecných soudů se nakonec ztotožnil. Ústavní soud konstatuje, že lhůta k podání odvolání je pevně stanovena, aniž by bylo rozhodující, zda účastník tento úkon provede na jejím počátku, nebo vyčkává až na samotný konec. Druhá možnost je jistě vždy spojena s rizikem, že účastník nestihne daný úkon učinit včas, například i z důvodu prostého opomenutí či nesprávného vypočtení konce lhůty. Nelze však klást k tíži účastníka řízení, hodlá-li lhůtu využít beze zbytku. Nastanou-li tedy omluvitelné důvody, které účastníkovi skutečně znemožní úkon učinit třebas i jen poslední den lhůty, nemůže mu být odepřeno zamýšlený úkon provést dodatečně jen proto, že k tomu měl předtím dostatek času a možností.
16. Ve věci stěžovatelky však nebylo důvodem nevyhovění její žádosti, že nepodala odvolání dříve, tedy ještě před jejími zdravotními komplikacemi, ale skutečnost, že okresnímu soudu dostatečně netvrdila ani nedoložila existenci omluvitelných důvodů. Nelze jí dát za pravdu, že prokázala, že se v průběhu lhůty pro podání odvolání nacházela v takovém zdravotním stavu, který jí znemožnil odvolání podat. Jak Ústavní soud nahlédnutím do spisu okresního soudu zjistil, v žádosti o prominutí zmeškání lhůty stěžovatelka nijak konkrétně svoji situaci nerozvedla a propustka potvrzená zdravotnickým zařízením (č. l. 1888 spisu okresního soudu) skutečně pouze dokládá, že stěžovatelka v daný den toto zařízení navštívila. Za daného stavu nemohl okresní soud dospět k jinému závěru, než že podmínky pro prominutí zmeškání lhůty nejsou splněny.
17. Obdobná situace pak nastala i v řízení o odvolání, v němž sice stěžovatelka doložila Obecnou zprávu z Nemocnice TGM Hodonín, p. o. (č. l. 1965), ve které je sice uvedeno, že měla nařízen v době konce lhůty klidový režim pro silné krvácení, avšak ani tento doklad nevypovídá nic o závažnosti stěžovatelčina zdravotního stavu, navíc když je zde jako diagnóza uvedena pouze nadměrná a častá menstruace. Bylo na ní samotné, aby svoji situaci osvětlila, a nic jí nebránilo opatřit si potvrzení lékaře, zda byla schopna procesní úkon v době konce lhůty učinit.
Jistě by bylo na její situaci nahlíženo jinak, doložila-li by například skutečnost, že byla v dané době gravidní (jak učinila nyní spolu s podáním ústavní stížnosti) a že u ní bezprostředně po zmiňovaných zdravotních komplikacích došlo k samovolnému ukončení těhotenství. To by mohlo potvrdit závažnost jejího zdravotního stavu, kdy silné krvácení těhotenství nevylučovalo, jak se mylně domníval krajský soud, ale naopak potvrzovalo komplikace v jeho průběhu.
18. Ústavní soud vnímá, v jak nelehké situaci se stěžovatelka v daném období nacházela a že za daných okolností by patrně mohly být shledány omluvitelné důvody pro prominutí zmeškání lhůty. Avšak za stavu, kdy stěžovatelka obecným soudům důvody pro tento postup uvedla pouze obecně, aniž by je řádně doložila, nelze jim vytýkat, že stěžovatelce nevyhověly.
19. Ústavní soud tedy konstatuje, že v napadených rozhodnutích a v postupu obecných soudů za daných okolností neshledává cokoliv protiústavního, co by mohlo iniciovat jeho přezkumnou pravomoc.
20. S ohledem na výše učiněné závěry Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu