Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Veronikou Sehnalovou Kostkovou, advokátkou se sídlem Nové náměstí 1370/17, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2022, č. j. 9 T 71/2020-259, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 38/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 4 Tdo 712/2022-321, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, Městského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, který měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel si měl dne 15. 4. 2020 v odpoledních hodinách v budově Úřadu městské části Praha 1 v prostorách toalet rovnat písemnosti a nevyhovět výzvám poškozené-toaletářky, aby si je kvůli nedostatku místa a povinnosti dodržovat bezpečný odstup dvou metrů šel rovnat na chodbu, na něž měl reagovat toliko adresnými velmi vulgárními nadávkami a poté, co mu poškozená měla odvětit obdobným způsobem a odemknout prostor toalety pro invalidy a vejít do něj, aby si od stěžovatele zajistila bezpečný odstup, ji měl natlačit dovnitř, udeřit ji do obličeje, až poškozená dosedla na toaletu a udeřila se temenem hlavy o zeď, zamknout za ní dveře toalety a odnést si klíč od toalety s sebou, a poté, co si poškozená měla dveře otevřít zevnitř a s výzvou, ať klíč vrátí, a poté, co jej měla zezadu udeřit francouzskou holí, jí měl odpovědět dalším vulgarismem, udeřit ji do horní části těla, odejmout jí francouzskou hůl a i s klíčem od toalet opustit budovu úřadu a odejít na nádraží, kde byl následně zadržen policejní hlídkou (dále jen "předmětný skutek").
3. Toto trestní stíhání bylo původně usnesením nalézacího soudu ze dne 22. 10. 2020, č. j. 9 T 71/2020-171, podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, postoupeno k projednání Úřadu městské části Praha 1, neboť nalézací soud předmětný skutek nepovažoval za trestný čin, ale toliko za možný přestupek. Státní zástupce proti tomuto usnesení podal stížnost, již odvolací soud usnesením ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 391/2020, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatele dovolání, na jehož podkladě Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 4 Tdo 498/2021-236, podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu zrušil obě tato usnesení a další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Po vrácení věci nalézacímu soudu tento napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu přečinu omezování osobní svobody podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a § 171 odst. 1 trestního zákoníku a ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za něž mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku, a zavázal jej k náhradě škody zdravotní pojišťovně poškozené ve výši 1 516 Kč.
5. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolání, které odvolací soud zamítl napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu.
6. Stěžovatel napadl toto usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a vymezuje splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti, následně proti napadeným rozhodnutím vznáší vlastní námitky: 1) ponechání v cele předběžného zadržení; 2) porušení zásady (sic!) in dubio pro reo; 3) porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky lze shrnout následujícím způsobem:
8. Ad 1) stěžovatel bez bližší specifikace tvrdí, že ačkoliv byl po svém zadržení vyslechnut a spolupracoval s policejním orgánem, byl zcela nesmyslně ponechán v cele předběžného zadržení.
9. Ad 2) stěžovatel upozorňuje, že po původním postoupení věci správnímu orgánu, které považuje za správné, následovala ze strany státního zástupce série stížností a došlo k překvalifikování předmětného skutku ze zločinu loupeže na pokus přečinu omezování osobní svobody a přečin výtržnictví, aniž by v tomto směru bylo doplněno dokazování. Orgány činné v trestním řízení tak vycházely jen z výpovědi poškozené, výpovědí tří svědků a z kamerového záznamu, přičemž jednání stěžovatele v prostorách toalety pro invalidy nebyl žádný ze svědků přítomen, pouze jeden z nich byl tou dobou v jiné kabince a toliko "něco zaslechl". Stěžovatel má za to, že pokud by se předmětný skutek odehrál tak, jak tvrdí poškozená, vzhledem k jeho fyzické převaze by jistě měla takové následky, že by nebyla schopna za ním vyběhnout. Co se týče jednání zachyceného kamerovým záznamem, podle stěžovatele z něj nevyplývá, zda by mělo být kvalifikováno jako trestný čin, nebo jako přestupek.
10. Ad 3) stěžovatel předesílá, že nijak nesnižuje morální pokleslost svého jednání a že jej velmi lituje, měl se k poškozené jako ženě seniorního věku, která na něj neoblomně dorážela, aby si nasadil roušku a opustil prostor toalet, ačkoliv jí sdělil, že si jen srovná listiny a hned odejde, zachovat diplomaticky a jako muž, místo toho ji však natlačil do prostoru toalety a instinktivně za ní zamkl dveře, a když jej následně opakovaně udeřila francouzskou holí do zad, tuto ji vytrhl z ruky a začal odcházet pryč. Přesto je však stěžovatel názoru, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, nota bene se zadržením v cele předběžného zadržení.
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci.
Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů.
Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá změny skutkových zjištění obecných soudů, ačkoliv obecné soudy při jejich vyvozování nijak z mezí ústavního pořádku nevybočily, a příznivější právní kvalifikace, která však, jak obecné soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, na řádně zjištěný skutkový stav nedopadá. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
13. Námitku 1) stěžovatel vymezil jen zcela obecným způsobem. Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl zadržen od 15. 4. 2020 16:10 hod. do 16. 4. 2020 11:40 hod, a to proto, že byl původně podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a policejní orgán u něj shledal naplnění vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a b) trestního řádu (srov. k tomu zejména bod 29. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
14. A priori se tyto okolnosti zadržení stěžovatele a jeho krátkodobého umístění do cely předběžného zadržení nejeví jako vzbuzující pochybnosti o souladu takového postupu s ústavním pořádkem. Stěžovatel sám pak nijak blíže tuto námitku nerozvedl a na odůvodnění Nejvyššího soudu k této otázce v ústavní stížnosti nijak nereagoval, tedy nepředložil k ní kvalifikovanou oponenturu, která by byla způsobilá toto odůvodnění argumentačně vyvrátit. Za těchto okolností nemá Ústavní soud důvodu se touto námitkou dále zabývat, neboť k tomu by již musel suplovat stěžovatele a vytvořit další vlastní argumentaci, s níž by se pak sám musel vypořádat. To však jeho úkolem není (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 808/22
ze dne 2. 11. 2022).
15. K námitce 2) Ústavní soud předesílá, že stěžovatel jejím prostřednictvím toliko zpochybňuje některé významné detaily průběhu předmětného skutku, které vyznívají v jeho neprospěch, a předkládá Ústavnímu soudu dílčí aspekty dokazování vytržené z celkového kontextu, balancuje mezi účelovou deklarací nevhodnosti svého chování ohledně těch částí předmětného skutku, kterou nemůže vzhledem k celkovým výsledkům dokazování dost dobře popřít, a zpochybňováním těch detailů, které při izolovaném nazírání popřít lze.
Proti tomu však stojí komplexní skutková zjištění soudů opírající se o řádně provedené dokazování a zdůvodněná v napadených rozhodnutích (tedy alespoň v těch, která stěžovatel Ústavnímu soudu předložil - pozn. Ústavního soudu) i v předchozích rozhodnutích ve věci (srov. výše bod 3.) způsobem neindikujícím rozpor s ústavním pořádkem. Stěžovatel se skutkovými závěry obecných soudů v jejich úplnosti nepolemizuje a ignoruje ta skutková zjištění a provedené důkazy, které jeho obhajobě neprospívají.
16. Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu je oprávněn zasahovat pouze zcela výjimečně, neboť tyto oblasti jsou v trestním řízení ovládány co do svého rozsahu zásadou materiální pravdy, co do svého obsahu zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08
ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13
ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13
ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05
ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09
ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97
ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
17. V nynější věci Ústavní soud žádný důvod k výjimečné ingerenci do skutkových závěrů či procesu dokazování před obecnými soudy neshledal. Již v prvním usnesení (tj. v usnesení, jímž byla věc postoupena správnímu orgánu podle § 222 odst. 2 trestního řádu) konstatoval nalézací soud v bodě 19., že se předmětný skutek odehrál tak, jak bylo uvedeno v obžalobě, a tento závěr přiléhavě odůvodnil následně v bodech 20. a 21. Nalézací soud nevycházel toliko z výpovědi poškozené, jak se tento snaží prezentovat, ale tuto zasadil i do kontextu dalších důkazů, byť nepřímé povahy.
18. Vyzdvihnout lze např. závěr, že verze poškozené zapadala i do výpovědí dalších svědků, že sám stěžovatel v průběhu trestního řízení bez relevantního vysvětlení uváděl nekonzistentní verze průběhu incidentu na toaletě pro invalidy, při nichž se odchyloval v podstatných bodech a nebyl schopen tyto rozpory uspokojivě vysvětlit, jakož i to, že nalézací soud neshledal u poškozené žádnou motivaci ke křivému obvinění stěžovatele, ačkoliv se o tuto eventualitu podrobně zajímal. Tyto skutkové závěry zůstaly nezpochybněné i v dalším průběhu řízení a Ústavní soud v nich nespatřuje extrémní rozpor s provedeným dokazováním a stěžovatel sám netvrdí ani neprokazuje žádnou jinou jejich vadu, která by mohla dosahovat ústavněprávní intenzity.
19. K námitce 3) Ústavní soud podotýká, že ji stěžovatel vztahuje ke své skutkové verzi, nikoliv ke skutkovému stavu, který ústavně korektním způsobem vyvodily obecné soudy (viz výše). Právě z tohoto skutkového stavu, nikoliv z od něj se odchylující verze prezentovaná stěžovatelem, vychází i Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, neboť neshledá-li výjimečně vadu neústavnosti již v procesu dokazování či ustalování skutkového stavu, je jejich výsledkem vázán.
20. Stěžovatel námitkou 3) nepředkládá podrobnou právní analýzu ústící v závěr, že předmětný skutek nelze považovat za trestné činy odpovídající kvalifikaci uvedené výše sub 4., pouze vyjadřuje subjektivní dojem, že jeho jednání nebylo tak závažné, aby vyžadovalo reakci trestního práva. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na podrobné zdůvodnění nemožnosti přímé aplikace zásady subsidiarity trestní represe na stěžovatelův případ Nejvyšším soudem v bodech 31. až 37. usnesení ze dne 9. 6. 2021, č. j. 4 Tdo 498/2021-236, které převzaly v napadených rozhodnutích nalézací soud i odvolací soud a na němž setrval v bodě 29. napadeného usnesení Nejvyšší soud i napodruhé. Jelikož stěžovatel se s těmito právními úvahami v ústavní stížnosti nijak nevypořádal a Ústavní soud na nich neshledává a priori nic ústavně závadného, nemohla jej ani námitka 3) přesvědčit o tom, že by napadenými rozhodnutími obecné soudy vybočily z rámce, jímž ústavní pořádek vymezuje trestní řízení.
21. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které jim předcházelo, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu