Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Jitky Skořepové, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II, 1718/8, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 223/2012-53 ze dne 31. 7. 2012 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 104 C 72/2011-46 ze dne 12. 3. 2012 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením okresní soud zastavil řízení (výrok I) a uložil stěžovatelce, v původním řízení žalované, aby žalobci na nákladech nahradila 1 000 Kč (výrok II).
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce vzal žalobu zpět jen proto, že mu žalovaná po zahájení řízení vymáhanou částku zaplatila, a proto byl nucen řízení zastavit dle § 96 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že přiznávaná náhrada odpovídá žalobcem zaplacenému soudnímu poplatku z žaloby. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace.
S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/11 ze dne 10. 4. 2012 namítá, že obecné soudy měly nesouhlas stěžovatelky se zpětvzetím žaloby zkoumat s ohledem na její skutečný vážný zájem na pokračování soudního řízení, a to i v situaci, kdy uplatňovaná pohledávka byla uspokojena, což stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Na závěr stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že případy zastavení řízení z důvodů uvedených v ustanovení § 96 o. s. ř. se již Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval. Z recentní judikatury lze poukázat především na nález sp. zn. II. ÚS 1860/12 ze dne 20. 6. 2013 (dostupný, obdobně jako všechna ostatní zde citovaná rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že jakkoli je ustanovení § 96 odst. 4 o. s. ř. jednoznačné a samo o sobě žádné pochybnosti (stran ústavní konformity) nezakládá, neznamená to bez dalšího, že jeho doslovná interpretace, resp. bezpodmínečná aplikace nemohou v určitých případech vést ke stavu, kdy žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládat s návrhem (žalobou), se zcela bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat, a to zvláště v hmotněprávní rovině, což v konečném důsledku může vést k porušení základního práva této strany domáhat se svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, jak to má na mysli čl.
36 odst. 1 Listiny. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/11 ze dne 10. 4. 2012, na který odkazuje stěžovatelka, se předmětem kritiky Ústavního soudu stal postup obecných soudů, kdy řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby, aniž přitom byl náležitě zohledněn nesouhlas žalované strany se zpětvzetím žaloby. Skrze svůj nález sp. zn. III. ÚS 210/02 ze dne 16. 1. 2003 [N 8/29 SbNU 57] poukázal Ústavní soud na to, že "vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu (žaloby), zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto".
Nyní projednávaný případ však vykazuje celou řadu odlišností od situace řešené v citovaných nálezech. První zásadní diferenci je třeba spatřovat v tom, že na rozdíl od věcí sp. zn. I. ÚS 3065/11 a sp. zn. III. ÚS 210/02 došlo v nyní posuzované věci k zastavení řízení ještě před prvním jednáním ve smyslu § 96 odst. 4 o. s. ř., tudíž soud musil procesně vycházet právě z tohoto ustanovení a řízení zastavit bez ohledu na nesouhlas stěžovatelky, poněvadž zvažování vážnosti důvodů, pro které žalovaná strana vyjadřuje nesouhlas se zpětvzetím žaloby dle odstavce 3, tu je vyloučeno následujícím odstavcem.
Nálezy se vztahují pouze k situaci, kdy je obecný soud povinen hodnotit a zvažovat vážnost žalovaným vznesených důvodů, pro které nesouhlasí s návrhem, nikoli však k situaci, kdy se obecně k případnému nesouhlasu žalované strany nepřihlíží. Ústavní soud dal sice v nálezu sp. zn. II. ÚS 1860/12 najevo, že i v případě, kdy je řízení zastaveno po zpětvzetí žaloby před jednáním, mohou vznikat situace, v jejichž rámci striktní aplikace § 96 odst. 4 o. s. ř., tj. zastavení řízení bez ohledu na stanovisko žalované strany, se může jevit v podmínkách konkrétního případu ústavně nekonformní.
Tyto okolnosti je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu případu, přičemž jejich společným jmenovatelem je vždy takový stav, kdy žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládat s návrhem (žalobou), se zcela bez své viny ocitne v nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat. Takový stav však nebyl zastavením řízení v případě stěžovatelky vyvolán, neboť stěžovatelka způsobila zastavení řízení uhrazením žalované částky včetně úroku z prodlení vedlejšímu účastníkovi, a to necelý měsíc po podání žaloby.
Ústavní soud nepřehlédl tvrzení stěžovatelky, že tak učinila nikoliv pro uznání žalobcova nároku, nýbrž z obavy před dalším nárůstem příslušenství, popř. nákladů řízení. Nicméně, jak přiléhavě konstatoval krajský soud v napadeném usnesení, žalobce konat jinak racionálně ani nemohl, protože kdyby na žalobě setrval, musela by být zamítnuta (odhlédne-li se od jiných důvodů pro zamítnutí, které by během řízení byly mohly nastat), a sice pro zánik vymáhaného dluhu splněním. Jestliže lze o procesní pozici žalovaného říci, že v jeho dispozici není nakládat s návrhem, pak na druhou stranu lze o procesním postavení žalobce říci, že nemůže ovlivnit jednání (roz.
procesní chování) žalovaného, a s ním spojené důsledky pro něho samotného. Totiž setrváním na žalobě by se žalobce také zcela jednoznačně vystavil jejímu zamítnutí, a tím i procesní újmě v podobě povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovanému. Ani řešení v podobě zastavení řízení a nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků ve smyslu § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by k spravedlivému výsledku nepřispělo, neboť žalobce již vynaložil náklady na soudní řízení, které v intencích obecné ideje spravedlnosti nemůže nést sám a soud je povinen o jejich náhradě rozhodnout především dle zásady úspěchu ve věci prizmatem procesního postupu sporných stran.
Jakkoli tedy Ústavní soud může přihlédnout k chování stěžovatelky bezpochyby sledujícímu dobrý úmysl, nemůže jí současně vyhovět, neboť obecné soudy postupovaly zcela předvídatelně dle kogentních procesně právních norem, svým postupem z výše uvedených důvodů nezkrátily právo stěžovatelky nadále v řízení pokračovat a projednat věc meritorně, když zastavení řízení nebylo způsobeno krokem protistrany, nezávislým na vůli stěžovatelky. Naopak stěžovatelka, jakkoli nesouhlasila s žalobou uplatněným nárokem, zaplacením (splněním) dluhu takřka záhy po podání žaloby vytvořila procesní situaci, kterou nebylo navzdory okolnostem tohoto plnění možno jinak ústavně konformně řešit.
Ústavní soud rovněž konstatuje, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v řízení o částce 1 556 Kč (bez příslušenství), kterou je nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01 ,
IV. ÚS 248/01 ,
IV. ÚS 8/01 ,
III. ÚS 405/04 ,
III. ÚS 602/05 ,
III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Za těchto okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu