Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Milana Miky, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 404/2022-299 ze dne 1. 12. 2022, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 38 EXE 1903/2021-270 ze dne 25. 10. 2022 a návrhu na projednání věci mimo pořadí a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel podal v průběhu exekučního řízení návrh na odklad exekuce, o němž bylo rozhodnuto usnesením exekučního soudu č. j. 38 EXE 1903/2021-175 ze dne 11. 5. 2022, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 226/2022-202 ze dne 20. 6. 2022 tak, že se exekuce vedená pro vymožení dlužného výživného za období od 1. 12. 2012 do 30. 11. 2018 ve výši 727 500 Kč odkládá do pravomocného skončení řízení o zastavení exekuce (výrok I.). Výrokem II. byl návrh stěžovatele na odklad exekuce pro vymožení dlužného výživného za období od 1. 12. 2018 do 17. 9. 2021 ve výši 570 633 Kč zamítnut. Dne 12. 9. 2022 podal stěžovatel žalobu, jíž se domáhal zrušení své vyživovací povinnosti ke své zletilé dceři a o níž nebylo v době rozhodování obecných soudů rozhodnuto.
Dne 19. 9. 2022 podal stěžovatel návrh, jímž se domáhal odkladu exekuce výživného ve shora zmíněné částce 570 633 Kč za období od 1. 12. 2018 do 17. 9. 2021, a to až do skončení řízení o zrušení vyživovací povinnosti vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 287/2022.
Ústavní stížností napadeným usnesením obvodního soudu byl shora uvedený návrh stěžovatele zamítnut. K podanému odvolání městský soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil z důvodu rec iudicatae.
Stěžovatel ve stručnosti v ústavní stížnosti namítl, že zletilá dcera byla v rozhodné době schopna se sama živit a tudíž u ní netrval stav odkázanosti na výživu ze strany svého otce. Z uvedeného důvodu jí pak nemůže za dobu od 17. 10. 2018 do 17. 9. 2021 náležet výživné a nemůže být v její prospěch ani exekuováno. V situaci, kdy byl podán návrh na zrušení vyživovací povinnosti, má stěžovatel za to, že by obecné soudy měly v rámci exekučního řízení vytvořit pro stěžovatele procesní prostor, v jehož rámci by byl před provedením exekuce chráněn, a to až do rozhodnutí o návrhu na zrušení výživného. Dle náhledu stěžovatele se tak nejedná o věc totožnou a rozdílnost spatřuje právě v tom, že v mezidobí došlo k podání návrhu na zrušení výživného.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Dle náhledu Ústavního soudu je v projednávané věci rozhodné posouzení toho, zda se jedná o věc již jednou rozhodnutou, jak to má na mysli ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., či nikoliv. K uvedenému je třeba uvést, že o totožnost věci se jedná v zásadě tehdy, pokud je dána totožnost předmětu řízení a totožnost účastníků. O posléze uvedené podmínce není v projednávané věci pochyb a zůstává tedy otázkou, zda se jedná i o totožnost předmětu řízení, v situaci, kdy stěžovatel podal v mezidobí návrh na zrušení výživného.
Ústavní soud je toho názoru, že samotné zahájení soudního řízení není okolností, která by mohla odlišovat již jednou posuzovaný skutkový stav. Je tomu tak proto, že zahájení řízení nemá žádné, ať již konstitutivní či deklaratorní účinky, to může mít až konečné rozhodnutí. Navíc nelze přehlížet, že meritorní rozhodnutí není jediným způsobem, jímž může být ve věci rozhodnuto. Za tohoto stavu věci nelze považovat skutkový stav ve věci za odlišný od toho, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu jeví se tak býti logickým a ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů ústavně konformními.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu o návrhu na projednání věci mimo pořadí a návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.
Z výše vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu