Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele N. H. Ch., t. č. Věznice Plzeň-Bory, P. O. BOX 335, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh stěžovatele ze dne 12. 10. 2018 trpí formálními vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), k jeho návrhu nejsou připojeny kopie napadených rozhodnutí (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) a ani nejsou specifikována rozhodnutí, proti kterým v ústavní stížnosti brojí.
2. Ústavní soud stěžovatele přípisem ze dne 2. 11. 2019 poučil o nutných náležitostech podání, o možnosti určení advokáta Českou advokátní komorou (ČAK) a o tom, že sám advokáta neustanovuje, a vyzval jej k odstranění vad jeho podání. K tomu mu stanovil lhůtu 40 dnů od doručení výzvy k odstranění vad. Dále jej Ústavní soud upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, ústavní stížnost bude ve smyslu § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
3. Stěžovatel výzvu k odstranění vad obdržel dne 7. 11. 2018. Ve svém podání ze dne 17. 12. 2018, doručeném Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2018, stěžovatel sdělil, že žádá o přidělení advokáta, protože ve stanovené lhůtě mu advokát nebyl přidělen.
4. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud stěžovatele již o podstatných vadách ústavní stížnosti poučil v přípise ze dne 2. 11. 2018 a vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl podstatné okolnosti, tj. zda požádal v souladu s tímto poučením o určení advokáta ČAK, případně proč mu z její strany nebyl advokát určen, Ústavní soud nevidí další důvod k prodloužení lhůty. Z dalších zjištěných skutečností totiž vyplývá, že ústavní stížnost by byla odmítnuta i v případě, že by byla podána v souladu se zákonem.
5. Jak totiž Ústavní soud zjistil sám úřední činností (spis Ústavního soudu III. ÚS 828/16 , infosoud atd.), stěžovatelova ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 52 T 10/2013, jímž byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Odvolání všech obviněných bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 1 To 89/2014. Proti tomuto usnesení podali obvinění s výjimkou stěžovatele dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 11 Tdo 716/2015 odmítnuta. Z uvedené rekapitulace vyplývá, že stěžovatelova ústavní stížnost, pokud by směřovala do uvedených rozhodnutí, byla by podána buď po lhůtě stanovené zákonem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) anebo by byla nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a jako taková by musela být odmítnuta.
6. Ústavní soud proto z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti návrh stěžovatele soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2019
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj