Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové nám. 103/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 7 To 367/2021-372, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2021, č. j. 32 T 94/2016-362, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovateli byl trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 32 T 94/2016-193 uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 12. 2019, č. j. 32 T 94/2016-280, rozhodl, že podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody ponechává v platnosti, přičemž zkušební doba se prodlužuje o dvě léta. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, neboť nevyhověl povinnosti k náhradě škody a dopustil se řady přestupků na úseku dopravy.
Nyní napadeným usnesením Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), že stěžovatel uložený trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců vykoná a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti usnesení stížnost, kterou krajský soud nyní napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.
řád"), zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve stížnosti ze dne 16. 11. 2021 uvedl, že hledá obhájce, který by podanou stížnost odůvodnil. Doplnění stížnosti avízoval ve lhůtě 2 až 3 týdnů. Okresní soud však, aniž by vyčkal odůvodnění, spis předložil krajskému soudu. Ten dne 29. 11. 2021 zahájil stížnostní řízení, ve kterém dne 30. 11. 2021 stížnost zamítl. Tímto urychleným postupem obecné soudy stěžovateli odňaly možnost uplatnit námitky proti přeměně výkonu trestu. Stěžovatel připouští, že okresní soud rozhodl po neúspěšném doručení předvolání stěžovateli, který se však z důvodu práce v Německu v místě bydliště zdržuje jen omezeně, což soudu sdělil v blanketní stížnosti. Stížnostní soud o stížnosti rozhodl i přesto, že dne 29. 11. 2021 obhájce stěžovatele zaslal do datové schránky soudu oznámení o převzetí obhajoby s žádostí o nahlédnutí do spisu za účelem zpracování doplnění stížnosti.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
8. Námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, k čemuž Ústavní soud předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19 ).
9. Jak plyne z ústavní stížností napadeného usnesení stížnostního soudu i z ústavní stížnosti samotné, stěžovatel podal v zákonné lhůtě proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2021 o tom, že vykoná trest odnětí svobody a že se pro jeho výkon zařazuje do věznice s ostrahou, stížnost. Ta byla datována dnem 16. 11. 2021. Ve stížnosti avízoval její doplnění ve lhůtě 2 až 3 týdnů. Dne 29. 11. 2021 údajně stížnostní soud kontaktoval stěžovatelův obhájce se žádostí o nahlédnutí do spisu. Dne 30. 11. 2021 stížnostní soud stížnost zamítl.
10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu hodlá-li odsouzený svou stížnost podrobně odůvodnit, je na něm, aby byl dostatečně procesně aktivní a soudu včas odůvodnění dodal, nebo ho požádal o lhůtu k jeho vypracování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3483/19 ).
11. Je proto třeba uzavřít, že krajský soud postupoval správně, když vzhledem k výše uvedenému rozhodl o stížnosti stěžovatele dne 30. 11. 2021, ač do té doby nebyla odůvodněna. Krajský soud se v napadeném usnesení zabýval věcí velmi pečlivě a vyhodnotil rozhodnutí nalézacího soudu v důvodech pro přeměnu trestu za správné. Zohlednil zejména fakt, že stěžovatel nevyužil další šance, kterou mu okresní soud dal v podobě ponechání zkušební doby v platnosti i poté, co se stěžovatel dopustil pěti přestupků. Ani tohoto dobrodiní si však stěžovatel nevážil a i po právní moci usnesení o prodloužení zkušební doby se v jejím průběhu dopustil dalších přestupků.
12. Z napadených rozhodnutí okresního i krajského soudu zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě dospěly k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody, zvláště když stěžovatel ani v ústavní stížnosti žádné relevantní skutečnosti směřující ke zpochybnění tohoto závěru neuvedl. K porušení ústavních procesních práv stěžovatele tedy postupem obecných soudů nedošlo.
13. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
14. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a argumentaci stěžovatele, nerozhodl Ústavní soud o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením, ale rozhodl přednostně přímo ve věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu