Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Czech Outdoor s. r. o., sídlem Na Strži 2097/63, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. září 2025 č. j. 1 KZN 1068/2025-18, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. června 2025 č. j. 3 ZN 213/2024-18 a opatření Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 5. oddělení obecné kriminality, ze dne 25. března 2025 č. j. KRPB-28488-19/ČJ-2025-060275-ON, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 5. oddělení obecné kriminality, sídlem Běhounská 1, Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka dne 6. 2. 2025 podala oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu podle § 158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Předmětem trestního oznámení bylo podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit S. Z., znalec v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování podniků.
3. Stěžovatelka v trestním oznámení uvedla, že S. Z. byl přibrán jako znalec na základě opatření Policie České republiky ve věci vedené pod č. j. OKFK-697/TČ-2012-252402 TRV a vypracoval znalecký posudek č. 009/2013. Podle stěžovatelky daný znalecký posudek vykazoval zásadní chyby a nedostatky, které přesahovaly "běžný" nesprávný odborný názor znalce. Účelem znaleckého posudku bylo stanovení obvyklé ceny, na základě které mělo dojít k pronájmu pozemků, na kterých se nacházely reklamní billboardy v jejím vlastnictví, kdy tyto pozemky si pronajímala za účelem provozu billboardů na nich stojících. Znalec stanovil obvyklou cenu, za kterou se měly pozemky pronajímat, přičemž tato cena byla výrazně vyšší než cena, za kterou byly pozemky stěžovatelce skutečně pronajaty. Znalec podle stěžovatelky zanedbal několik faktorů, zejména nevzal v potaz skutečnost, že v dané době měla stěžovatelka na trhu s velkoplošnou reklamou u dálnic prakticky monopol a neexistoval tak jakýkoliv srovnatelný trh, na základě kterého mohla být cena adekvátně porovnávána. Znalecký posudek byl významný i svými dopady, kdy s ohledem na jeho závěry policejní orgán zahájil trestní stíhání vůči obviněným A. B. a T. J. pro podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se měli oba obvinění dopustit v souvislosti s uzavřením smlouvy o pronájmu pozemků u dálnic, na kterých stály reklamní plochy užívané stěžovatelkou, přičemž podle znaleckého posudku se sjednané nájemné jevilo jako nepřiměřeně nízké. Oba obvinění byli stíhání téměř deset let, než je soudy zprostily obžaloby, a to mimo jiné i na základě poukazu na zavádějící a principiálně nesprávné závěry daného znaleckého posudku. V důsledku usnesení o zahájení trestního stíhání došlo k zajištění majetku stěžovatelky (dotčených reklamních ploch a souvisejících zařízení), které trvalo až do vydání zprošťujících rozsudků. Stěžovatelka tvrdí, že jí postupem znalce S. Z. byla způsobena minimálně škoda spočívající v nákladech, které byla nucena vynaložit na právní zastoupení v uvedeném trestním řízení.
4. Policejní orgán Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 5. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), v záhlaví specifikovaným opatřením věc odložil s tím, že podezření ze spáchání trestného činu není důvodné.
5. K podnětu stěžovatelky přezkoumali věc nejprve státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství"), následně státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), kteří napadenými vyrozuměními stěžovatelce shodně sdělili, že nebyly shledány důvody pro zahájení úkonů trestního řízení, resp. že ve věci není dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 trestního zákoníku, ale ani žádného jiného trestného činu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně zdůrazňuje, že na základě závěrů znaleckého posudku znalce S. Z. bylo zahájeno trestní stíhání obviněných A. B. a T. J., přičemž předmětem trestního stíhání byla otázka přiměřenosti kupní ceny za nájem dotčených pozemků. Otázka stanovení výše obvyklé ceny, za kterou měly být pozemky teoreticky pronajímány, tak byla zásadní otázkou a znalecký posudek S. Z. hrál v tomto ohledu zásadní roli. Stěžovatelka má za to, že mezi vytvořením a předložením znaleckého posudku S. Z. a zahájením trestního řízení je přímá souvislost. Poukazuje na to, že obvinění A. B. a T. J. byli v plném rozsahu obžaloby zproštěni, a to s poukazem mimo jiné na vady znaleckého posudku znalce S. Z. V řízení vyšlo najevo, že konkrétní situace fakticky neumožňovala určit v daném místě a čase obvyklé nájemné. Určení ceny obvyklé za nájem dotčených pozemků nebylo možné s ohledem na specifické okolnosti případu, kdy stěžovatelka byla prakticky výhradním provozovatelem daného typu reklamních ploch a současně bylo zřejmé, že v dohledné době dojde k zákazu provozování reklamních ploch u dálnic, což ovlivňovalo cenu nájemného za pozemky pod nimi. Závěr o nemožnosti stanovení ceny obvyklé vyplynul i z revizních znaleckých posudků. Stěžovatelka je přesvědčena, že stanovil-li znalec S. Z. cenu obvyklou, ač to za daných okolností nebylo možné, šlo o zásadní pochybení, kterého si musel být vědom. Bylo-li by zahájeno trestní stíhání znalce S. Z., vystupovala by v pozici poškozené, neboť jí v důsledku nepravdivého a zavádějícího znaleckého posudku jmenovaného znalce byla způsobena škoda spočívající v zajištění majetku v jejím vlastnictví. Ač nebyla v původním trestním řízení v pozici obviněné, vedením trestního stíhání jí vznikla újma rovněž na dobrém jménu a dobré pověsti, neboť vedením trestního stíhání vznikl dojem, že se dopouští protiprávní činnosti či je s takovou činností úzce spjata.
7. Nesprávné užití metody vypracování znaleckého posudku, které vedlo k vědomě zavádějícím a nepravdivým znaleckým závěrům, mohlo podle stěžovatelky vést k naplnění trestného činu podle § 346 trestního zákoníku. Stěžovatelka je toho mínění, že jí v daném případě svědčí právo na účinné vyšetřování. Provedené dokazování bylo podle ní ryze formalistické a nedostatečné, když nad rámec dokumentů obsažených ve spise vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 10/2014 nebyly shromažďovány ani prověřovány jakékoli jiné důkazy. Závěr o odložení věci bez dalších opatření považuje za předčasný.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů či jiných orgánů činných v trestním řízení, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.
10. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se ve smyslu ustálené judikatury specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem, a proto je oprávněn korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení.
Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele či stěžovatelky. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena.
Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19
).
11. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka dovolává, tedy na ústavněprávní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17
). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14
]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13
).
12. V nyní posuzované věci Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu policejního orgánu zjistil, že policejní orgán provedl ve věci intenzivní šetření a opatřil četné listinné materiály, a to mimo jiné i usnesení o zahájení trestního stíhání A. B. a T. J. ze dne 8. 11. 2013 pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle§ 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, z jehož odůvodnění je zřejmé, že toto bylo vydáno na základě četných důkazů, nejen znaleckého posudku S.
Z., který je citován jen okrajově, ale zejména na základě interních předpisů Správy Ředitelství silnic a dálnic České republiky, přičemž uzavření smluv podléhalo přesně danému postupu a aprobačnímu procesu, kdy bylo policejním orgánem konstatováno, že smlouvy byly uzavřeny v rozporu s cenou v místě a čase obvyklou a v rozporu s příkazy generálního ředitele a metodickými pokyny, neboť nepostupovali v souladu s organizačním řádem Ředitelství silnic a dálnic České republiky a současně nerespektovali ceny uvedené ve vnitřní směrnici č. 21/2006.
Dále policejní orgán opatřil obžalobu vrchního státního zastupitelství podanou na A. B. a T. J., z jejíhož odůvodnění je zřejmé, že byla podána na základě výslechu mnoha svědků a výsledků znaleckých posudků, zejména revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu American Appraisal, s. r. o., dále oponentních znaleckých posudků předložených obviněnými a stěžovatelkou, a dále četných listinných materiálů (zejména smluv a vnitřních předpisů Ředitelství silnic a dálnic České republiky). Z dané obžaloby se výslovně podává, že výše ušlého zisku byla stanovena na podkladě revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu American Appraisal, s.
r. o., jako rozdíl mezi částkou, kterou obvinění jako nájemné pro Ředitelství silnic a dálnic České republiky sjednali, a částkou, která odpovídala ceně obvyklé v daném místě a čase za nájem předmětných reklamních ploch podél dálnic a rychlostních silnic (viz str. 28 předmětné obžaloby).
13. Na základě uvedené obžaloby věc projednával Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), který několikrát rozhodl zprošťujícími i odsuzujícími rozsudky, kdy během jednání byla vyslechnuta řada svědků zejména ke způsobu uzavírání smluv za Ředitelství silnic a dálnic České republiky a oprávnění funkcionářů takové smlouvy uzavírat, a rovněž byla podána řada dalších znaleckých posudků. Posledním rozhodnutím ve věci byl rozsudek obvodního soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 31 T 10/2014, kterým byli obvinění A. B. a T. J. zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění předmětného rozsudku se obvodní soud rozsáhle zabýval stanovením obvyklé ceny nájemného a také ve věci provedenými znaleckými posudky. Znalecký posudek znalce S. Z. byl toliko jedním ze šesti ve věci vypracovaných znaleckých posudků.
14. Z doložených materiálů je zřejmé, že v dané věci šlo o specifickou situaci, kterou různí znalci pojali metodologicky odlišně, kdy k trestnímu stíhání obviněných A. B. a T. J. a k zajištění věcí stěžovatelky došlo prokazatelně nikoli pouze na podkladě znaleckého posudku znalce S. Z., jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž na podkladě četných dalších důkazů. Podle zjištění orgánů činných v trestním řízení není dána žádná příčinná souvislost mezi vznikem škody v důsledku zajištění věcí stěžovatelky a vyhotovením znaleckého posudku znalcem S. Z. Jinak řečeno, zákonné zajištění dotčených ploch stěžovatelky prokazatelně nebylo přímým důsledkem nesprávného znaleckého posudku znalce S. Z., neboť tento byl pouze jedním z mnoha důkazů policejního orgánu pro zahájení trestního stíhání jako takového.
15. Policejní orgán v záhlaví označené opatření odůvodnil velmi podrobně a obsáhle, kdy popsal veškeré trestně procesní kroky celého trestního řízení týkajícího se obviněných A. B. a T. J., včetně podkladů, které byly opatřeny od zahájení trestního řízení, přes zahájení trestního stíhání, až po soudní fázi hlavních líčení, které po více než deseti letech skončilo zprošťujícím rozsudkem. Ústavní soud v jeho postupu neshledal žádné znaky neústavního pochybení.
16. Také z napadených vyrozumění státního zástupce městského státního zastupitelství a státní zástupkyně krajského státního zastupitelství se podávají konkrétní a přiléhavé argumenty, proč bylo oznámení stěžovatelky o skutečnostech nasvědčujících tomu, že mohl být spáchán trestný čin, odloženo.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí (vyrozumění) nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu